Libanonci smutní, lyžařská sezóna je letos krátká

Zasněžené cedry

U nás je letos sněhová nadílka k lyžařům hodně štědrá, tedy aspoň byla. Lyžuje se však i v takových koutech světa, pro které hory a sníh nejsou zrovna typické. Třeba v souvislosti arabským světem si člověk vybaví spíš poušť, horko a turisty na velbloudech. Přesto jsem si v jedné zemi na Blízkém východě zalyžoval.

Lyžování na písečných dunách je v některých arabských zemích známá atrakce. Já jsem se však tentokrát vydal za klasickým zimním sportem. V malé arabské zemi Libanonu totiž právě vrcholí, stejně jako u nás, lyžařská sezóna.

Několik zimních středisek v zasněžených horách je v oblasti Blízkého východu trochu kuriozitou. Pouhých dvacet kilometrů od nulové nadmořské výšky pobřeží Středozemního moře dosahuje hřeben pohoří Libanon výšky přes 3000 metrů. I kvůli vysokým bílým horám se této malé arabské zemi říká Švýcarsko Blízkého východu. V nejvyšších partiích leží sníh někdy i šest měsíců v roce. Na rozdíl od Evropy se však letos v Libanonu lyžařská sezóna moc nepovedla.

"Sezóna bývá dlouhá - prosinec, leden, únor, březen, čtyři měsíce. Letos ovšem napadl sníh až před dvěma týdny a mám pocit, že do dvou týdnů bude zase pryč. Nemrzne, je teplo a sníh rychle taje," stěžuje si Sámí Tauq, majitel půjčovny lyží a lyžařské školy. Sámí je sám také instruktor, který učí mladé Libanonce lyžovat.

"V únoru je ve školách volněji, jsou zkoušky, takže sem jezdí lyžovat školy. Mají jednodenní nebo dvoudenní kurzy. Přijede celá skupina, třeba 100 žáků, mám tady tým instruktorů, kteří je učí lyžovat," popisuje lyžařský instruktor.

Sámí má svůj byznys v nejvýše položeném zimním středisku v Libanonu. Je v nadmořské výšce 2200 metrů a jmenuje se al-Arz, což je arabský výraz pro "cedr". Kousek od sjezdovek se totiž nachází porost nejstarších, přes tisíc let starých stromů, které jsou symbolem země a v dávných dobách pokrývaly většinu libanonských hor.

I když člověk není zrovna moc dobrý lyžař, nemusí se v Libanonu obávat posměšků a machrování ze strany zkušenějších. Na sjezdovkách tu vládne uvolněnější atmosféra než u nás. A hodně lidí se tu teprve učí. Libanonci si však potrpí na pěkné oblečení, a tak je i zdejší lyžování tak trochu přehlídkou elegance, jako by si někteří sjezdaři jen odskočili z módního bejrútského korza.

Sestry Chantal a Karmen zvládají dobře obojí: lyže i módu. "Jednou jsem se tu při lyžování u cedrů seznámila s mistrem Libanonu ve sjezdu na lyžích a ten mě naučil lyžovat pořádně. A ségra si zaplatila kurz tady v lyžařské škole. No a teď už jenom pilujeme," říká Chantal.

Libanonské lyžařské středisko Farayya

"Jezdíme lyžovat opravdu hodně, určitě celý únor. Ve školách sice nejsou prázdniny, ale vyrážíme každý víkend. Letos o Vánocích nebyl v celém Libanonu sníh, ale jinak sem na Vánoce lyžovat jezdíme," dodává.

Poblíž sjezdovek stojí několik hotelů, připomínajících trochu svým stylem alpské horské chaty. Joe Arída je majitelem jednoho z nich: "Když jsme ho postavili, byly tu jen tři hotely a náš byl čtvrtý. To bylo v roce 1973. Byla to investice a chvála Bohu splnila své cíle, přestože se na hotelu poznamenala válka. Dvakrát z něho udělali kasárna a hodně ho poničili. Ale opravili jsme ho a jedeme dál."

Joe si pochvaluje, že politické a náboženské problémy, kterými Libanon tolik trpí, na lyžích neexistují. "Lyžovat přijíždějí příslušníci všech náboženských skupin a těžko tu rozeznáš jedny od druhých," tvrdí.

Alespoň sport tedy dokáže rozhádané Libanonce sjednotit. A navíc teď všichni svorně fandí dvěma lyžařům a jedné lyžařce, kteří tuto malou arabskou zemi reprezentují na olympijských hrách ve Vancouveru.

mapa
Zobrazit libanonské zimní středisko al-Arz na větší mapě