Josef Topol: Hodina lásky

Josef Topol|foto: autor neznámý,ČTK

V paměti starší a střední generace je jméno dramatika Josefa Topola spojeno s érou režijního působení Otomara Krejči v činohře Národního divadla a s Divadlem za branou. V tomto období – až do zákazu činnosti Divadla za branou – vznikaly pozoruhodné inscenace Topolových her Jejich den, Konec masopustu, Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky a Dvě noci s jednou dívkou. Z toho by však mohlo vyplývat, že autor napsal koncem šedesátých let Hodinu lásky pro divadlo, kde také měla hra premiéru. Docela tak tomu ale nebylo.

Josef Topol napsal tuto hru pro rozhlas a v autorské soutěži za ni dokonce obdržel ocenění. Důvodem, proč se tehdy rozhlasová premiéra za divadelní poněkud opozdila, bylo čekání, až se pro práci v rozhlasovém studiu uvolní ti, pro něž byla psána – režisér a herci. Obě verze totiž vznikly ve stejně skvělém hereckém obsazení i režii.

Marie Tomášová a Otomar Krejča|foto: Dorian Hanuš / Právo,Profimedia

Hodina lásky je hra o lásce a smrti. Autor své téma sleduje ve zdánlivě zúžené sféře subjektivního světa mezilidských vztahů, zdaleka jej však nechápe pouze jako intimní a privátní záležitost. Hra je oproštěna od vnější dějovosti a dramatickým základem je tu setkání mladé milenecké dvojice za „asistence“ nemocné, nenávistné a sobecké stařeny, která tu odhaluje protipól všeho, co lze pod pojem lásky zahrnout. Setkání má pro mladou dvojici tragickou podobu. Je totiž situací, v níž dochází k jejich rozchodu, a ten pro oba znamená ztrátu jediné jistoty.

Josef Topol o Janu Třískovi a Marii Tomášové, představitelích Ela a Ely

„Především je mám oba strašně rád. Jsou pro mne spjati s opravdu krásným, i když minulým a nevratitelným životem. Honzu jsem třináct let neviděl, až letos zas prvně. A ani jsme na sebe neměli pořádně čas. To setkání po letech snad dopadlo dobře, i když se mi zdál už poznamenaný Amerikou, jeho myšlenky jdou trochu jinudy než moje. On byl vždycky nesmírně pracovitý člověk, zakládal si na profesionalitě, a nejenom v divadle – dovedl se rozčílit nad každým lajdáckým elektrikářem –, takže ta Amerika je mu něčím asi blízká.

Marie, Marie – ta je zas úplně jiná. Mně se celá ta léta opravdu svíralo srdce, že zrovna ona je bez divadla. Ty recitace, co dělala v Lyře, byly jen náhražkou za divadlo. Navíc ji tohle neštěstí postihlo zrovna v době, kdy se začínala přehrávat, takže její vývoj byl přerušený v citlivém místě. A jaká to přitom byla Máša ve Třech sestrách, nebo ta panička v Nestroyovi! Ale přesto, že začínala hrát zralé ženy, tak jí zůstával mladistvý projev. Asi pro ni bude obtížné překonat tu průrvu času, překlenout tu hereckou mezeru, kterou jí udělali v životě. Sama mi prozradila, že do toho nejde s lehkým srdcem. Strašně bych jí přál, aby se jí to povedlo. Ona má v sobě něco tak zvláštního – dodneška potkávám pamětníky, kteří ji doslova milují. Nese s sebou zvláštní dar, něco, co se těžko pojmenovává, jakousi čistotu, upřímnost. Já si pamatuju, jak jsem jihnul, když jsem ji viděl přicházet jako Ninu v Rackovi, nikdy nezapomenu její Julii, Marii v Masopustu. Jednu dobu jsme do ní byli s Honzou úplně zamilovaní a žárlili jsme jeden na druhýho. Ale to byly takový mladý pošetilosti… O ní by se dalo povídat tolik, ale já ji mám zakletou v jedné větě. Někdo mi jednou svěřil, jak ji v Národním divadle v padesátých letech lákali, a pak už dost krutě vydírali, aby vstoupila do strany. Když nadešel nějaký zásadní pohovor s jakýmsi jejich tajemníkem, tak ona i tam stále odmítala. Co by si jiný lidi navymýšleli všelijakých důvodů, jak chytře by se z toho vylhávali – a ona, když se jí ptali, proč vlastně nechce, odpověděla: „Protože myslím, že svět není jenom z hmoty.“ Marie je odzbrojující bytost. Proto měla také jako herečka tu nádhernou jímavost.

Právě s Třískou byli taková šťastná dvojice. Oba ctili svou profesi, oba krásně mluvili. On měl neobyčejnou hereckou inteligenci, břitkost, ironii, ona ohromnou citlivost. Tvořili jakési protipóly, ona daleko naivnější, průzračnější, on komplikovanější, racionálnější. Snad to byla ta ženská a mužská duše. Takže když hráli partnery, právě třeba i v mých hrách, šlo to krásně dohromady.“

Otomar Krejča o hře Hodina Lásky

Po formální stránce je Hodina lásky útvar krajně komplikovaný. Reálný děj (rozvíjený ostatně bez reálného ošacení) je přerušován návraty do minulosti nebo vstupy do budoucnosti, které mají stejně tak charakter časový jako psychologický. Vydělením z reálného děje jej zároveň spoluvytvářejí, předěly jsou místy sotva znatelné, dějí se s rychlostí myšlenky. Žádný z konvenčních kinetických prostředků moderního jeviště (filmový střih, prolínání, pohyb dekorace, světlo, zvuk) nedokáže „přepsat“ tento pohyb, vyjádřit jeho svobodu a zákonitost. Dokáže to jenom herec. 

Divadlo za Branou

Divadlo za branou založili režisér O. Krejča a dramaturg K. Kraus, dramatik J. Topol a herci M. Tomášová a J. Tříska. Divadlo bylo zřízeno 1. 9. 1965 jako součást SDS. Uměleckým šéfem se stal O. Krejča, dramaturgem K. Kraus. v roce 1969 bylo převedeno pod ministerstvo kultury a Krejča se stal ředitelem. DZB působilo (spolu s Laternou magikou) v podzemním sále paláce Adria na nároží Jungmannovy ul. a Národní tř. v Praze, který střední velikostí odpovídal požadavku, aby si „herci a diváci viděli do očí“.

Svojí činnost zahájilo dovadlo 23. 11. 1965 inscenací němohry vlámského dramatika M. de Ghelderodea Maškary z Ostende, uvedené společně s novinkou J. Topola Kočka na kolejích. Jedenáct z patnácti her, které DZB uvedlo, nastudoval Krejča, jemuž (vyjma Mussetova Lorenzaccia) pravidelně asistovala režisérka H. Glancová. Sama režírovala Shakespearovu Marnou lásky snahu (1970). J. Topol, vedený jako režisér a dramaturg, se uplatňoval především jako dramatik a překladatel, režíroval pouze dvě vlastní hry (Slavík k večeři, 1967; Dvě noci s dívkou, 1972) a Klicperovu veselohru Ptáčník, uvedenou společně se Slavíkem k večeři.

DZB navázalo na Krejčův umělecký program z činohry ND přelomu 50. a 60. let, respektující drama jako básnické dílo a základního nositele významových obsahů inscenace, které nastoluje podstatné otázky individuálního a sociálního bytí a obrací se k nadčasovým existenciálním a etickým problémům člověka. Ty spojovaly širokou repertoárovou skladbu, v níž zaujímal stabilní místo Čechov a původní hry dramatika domu J. Topola (Kočka na kolejích, Hodina lásky, Slavík k večeři, Dvě noci s dívkou) duchovně, v rovině inscenační pak Krejčův režijní rukopis a ucelená divadelní poetika, prověřovaná na odlišných typech dramatu (psychologické hry Čechovovy, Nestroyova fraška, antická tragédie aj.). DZB usilovalo přetlumočit významové obsahy a estetický charakter díla nikoli pietním respektováním litery textu, nýbrž proniknutím do jeho smyslu. Jevištní strukturu aktivně a vynalézavě spolutvořily všechny její složky, na jejichž utváření se podíleli významní výtvarníci (L. Fára, J. Liesler, J. Koblasa, M. Medek, J. Šíma), scénografové (J. Svoboda), výtvarníci kostýmů (H. Bezáková, J. Hirschová, Z. Kadrnožková, J. Konečná, J. Skalický) a hudebníci (P. Hapka, J. Klusák).

V roce 1971 O. Krejča jako nepohodlný normalizačnímu režimu odstoupil, aby zabránil zrušení divadla. 1. 4. 1971 stanul v čele divadla herec L. Boháč, likvidace se však oddálila jen do června 1972.