Lenny: Hell.o je pro mě láska. Nové, rockové album může být risk, ale chtěla jsem vytvořit to, co by mě bavilo

Zpěvačka Lenny|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Hell.o je podle mě záležitost, kterou mnozí v Česku ani nedocenili, přestože rezonovala skutečně po celé Evropě. Co s tebou dělá Hell.o, když to slyšíš v éteru? Pozoroval jsem tě, protože mě zajímalo, co bude nonverbálně vidět. Co jsi prožívala?

Ani nevím, jak jsem se tvářila? (směje se) Neutrálně...

Kdybych to měl posluchačkám a posluchačům Českého rozhlasu popsat, že jsi to tak jako přešla. Hraješ to, je to standardní součást, není tam už příliš emocí, byl tam lehký úsměv, ale tak to jako odběhlo.

Tak to je, tak to beru. Plyne to, tvoříme dál. Ale je pravda, že Hell.o je moje osudová písnička. Je to láska, je to hlavně láska pro mě na pódiu. Vidím, jak se s tím lidi ztotožňují, jak ji zpívají. Bylo to vidět i předtím, než jsme ji vydali. Hráli jsme ji nanečisto a lidi okamžitě reagovali. Oni byli můj podnět, proč písničku nahrát a vydat.

Má ještě jeden aspekt, zněla jako ústřední domácí melodie hokejového šampionátu, zlatého pro české barvy, v roce 2024. A tam, kromě toho, že si to všichni zpívali, to mělo ještě jeden efekt, že to všichni brali jako signál se uklidnit a začít se soustředit. Je to magická věc. Jak se žije s vědomím, že docílit podobné síly bude nesmírně náročné?

To určitě. Ne nadarmo se tomu říká kletba prvního alba. Složíš písničku, která raketově vystřelí nahoru. Taky ne nadarmo se říká, že není těžké vystřelit, ale je těžké se tam udržet.

Obhajoba je vždycky náročná.

Obhajoba je challenge. I okamžiky, které Hell.o přináší. Bylo mi 22 nebo 23, když Hell.o vystřelilo. Okamžiky, kdy jsme byli v Itálii, hraješ v obrovské hale nebo na stadionu... a nemyslím si, že jsem si to tak uchovávala v paměti, jako bych to třeba dělala dneska. S věkem si uvědomuješ, jak čas utíká a jak je potřeba si uchovat vzpomínku. Tehdy to bylo rychle, rychle, jedeme do Itálie, do Německa, Ranní show, hraní s Imagine Dragons ve Veroně... Jedeš a vůbec si neuvědomuješ, že by ses měl zastavit a vychutnat si to.

Kdybys to zažila teď ve 32, myslíš, že bys s tím naložila jinak?

Čtěte také

Muzika je o tom popustit uzdu a bavit se. Na pódiu si dovolím divočet, pochvaluje si zpěvačka Lenny

Myslím si, že jo. Už tehdy moje vydavatelství říkalo, že to, co se stalo, je malý zázrak. Všichni jsme byli strašně nepřipravení. Jako interpret si troufnu říct, že jsem na to byla ready v tom smyslu, že jsem věděla, proč na to tak pracuju. Věděla jsem, co dělám, co skládám, věděla jsem, že to má nějaký potenciál, věřila jsem si. Myslím si, že určité aspekty práce v týmu ale ready nebyly. Vydavatelství nebylo připravené na to, že udělá průlom. Kdybychom byli ve Skandinávii, kde jsou na to zvyklí, tak by se to možná i líp uchopilo a podchytilo. Ale to je takové jako „kdyby byly ryby“...

Přichází Good Omens. Když jsem se díval na to, co jsi říkala o desce, která vychází v září, byla tam částečně i touha vytvořit znovu debutovou desku – až takhle odlišné to je?

Myslím si, že to k tomu spělo vždycky. Moje nové album je orientované směrem k žánru rockové muziky. Koneckonců i Hearts vyhrálo Cenu Anděl za rockové album roku. Když Hearts mohlo být nazývané rockovým albem, tak si myslím, že to nadcházející album určitě bude olabelované jako rockové album. A já sama jsem fanouškem tohoto žánru. Pro mě hlavní prim hrála nezávislost a to, že můžu svobodně nad tvorbou přemýšlet. Fakt jsem popustila uzdu. Řekla jsem: Pojďme tvořit, a co vytvoříme, tak uvidíme. (usmívá se)

Skladba Casanova – je to asi nejtvrdší?

Shodli jsme se, že jo. (směje se) Je pravda, že Filip Vlček, který desku produkoval, asi vnímá, že je to pro mě přitvrzení v tvorbě. Já jsem si ho i proto vybrala, protože Filip je z hardcorového zázemí. Věděla jsem, že tomu dá tu fazónu, kterou album potřebuje. Když to produkoval, pořád se od toho svého pultu na mě ohlížel přes rameno a říká: „Ještě jedna vrstva kytar?“ A já říkám: „Ještě.“ (směje se) Pořád si ověřoval, jestli skutečně chci jít tím směrem. Je to moderní zvuk, jsem toho fanouškem v reálném životě, tak proč bych něco takového sama nevytvořila?

Žijeme v době, kdy díky streamovacím platformám lidi překlikávají během několika vteřin, což má možná výhodu, že spousta milovníků hudby se dostane k jiným žánrům, ale rázem mi přijde, že možná je škatulkování už úplně zbytečné. Existují ještě vůbec hranice, jestli je něco rock, něco rap. Má to vůbec nějaký smysl?

V mojí hlavě se to smývá všechno dohromady. Čechy obecně trošku zaostávají za světovým trendem. Vždycky je něco trendem ve světě a my se tam dokulháme za rok nebo rok a půl. Tím chci říct, že je těžké tady stanovovat trendy, protože riskuješ, že lidi to nepochopí. Já už tak riskuju, protože zpívám v angličtině. Pro mě mohlo být tohle album krok do neznáma nebo risk. Ale brala jsem to, jak to je, jdu si to užít, vytvořit to, co by mě jako posluchače bavilo. Jedna věc se tam jmenuje vyloženě The Box – krabička, škatulka, do které tě formují někteří lidi, kteří si myslí, že vědí, kam ty patříš.

Čtěte také

Už si umím říct, co chci, a vydat se vlastní cestou. Pro nové album to platí naprosto, naznačuje zpěvačka Zaz

I novou deskou komunikuješ pro co nejvíc lidí a nejvíc lidí mluví anglicky, takže proto je naprosto normální, že to je v angličtině. Ale když tě teď slyší lidé ve vysílání Českého rozhlasu a slyší tvoji češtinu, není tam vzadu varianta udělat ještě něco česky? Jsou dvě skladby, které máš v češtině.

Na rovinu ti přiznám, jakmile přepnu do češtiny, tak mi chybí emoční vyjádření. Nevím, jestli to jde vysvětlit. Ale když začnu zpívat česky, necítím tam, že přenáším emoci tak, jak bych ji přenesla v mém hudebním rodném jazyce, kterým je angličtina. V angličtině vyjadřuju emoce.

Jaké hudebníky si Lenny přizvala jako hosty na svou novou desku? A jak se liší hudební fanoušci v Itálii od těch českých? Poslechněte si rozhovor.