Láska k sídlištím ještě úplně neskončila, konstatuje autor projektu Betonový lidi Vladimir 518

Je to záležitost všech generací. Někteří záviděli i těm, kteří žili na sídlišti. Pocit exkluzivity tam byl, což je možná v kontrastu s tím, jak se teď na sídliště díváme.

Ale my se na sídliště nakonec nedíváme tak kriticky ani v současnosti. Furt je to svým způsobem adresa, kde lidé chtějí žít, což je docela dobré zjištění. A vln obdivu nebo chuti tam začít bydlet bylo několik. Když se podíváme na raná sídliště, jako je experimentální sídliště Invalidovna od architektů Šalda–Polák, tak to je opravdu bílé město v zeleni. Navrhovali to kolem roku 1958, je tam cítit vliv severské architektury.

Čtěte také

Vladimir 518: Betonový lidi. Myšlenky, které tvarovaly česká sídliště a kultura, která na nich vyrostla

Dohromady to vytváří území, kde lidé, kteří žili ve starých zanedbaných činžácích, na vesnicích v polorozbořených domech, se najednou přestěhovali do takového baráku, kde měli na dosah centrum města a zároveň žili mezi stromy. A mělo to velice solidní estetiku, do toho to byla velice komplexní myšlenka celého území včetně občanské vybavenosti – obchod, školka, prádelna.

Ze začátku to vypadalo jako velice logická myšlenka, která se netýkala jen socialistického bloku, ale byla to poválečná myšlenka založená v meziválečných avantgardách. Bylo nevyhnutelné, že se toto musí vyzkoušet.

Dnes je den premiéry dalšího dílu podcastu. Proč sis k něčemu tak vizuálnímu zvolil audio formu? Když se člověk zaposlouchá do architektů, kteří o tom mluví, tak chce vidět obrázek…

sídliště Barrandov, pěší osa|foto:archiv Zdeňka Hölzela

Vždy jsem pracoval i s obrazotvorností slova, mám pocit, že rozhlasové pořady ve mně vzbuzovaly obrazotvornost. Poslouchat o něčem, co je vizuální, ale zároveň haptické, tak ta představa je silná. Mnohdy popisovat utopii skrze slova je zajímavé, protože lidé si to opravdu představují.

Jak moc projekt vnímáš generačně? Je to pro tebe návrat ke zrodu?

Pro mě to má dvě roviny. Jedna z nich je, že jsem také na jednom z malých sídlišť vyrostl. Následně jsme tam točili hudbu s Orionem, vznikla tam subkultura rozvrstvená do stovek různých podob. A druhá rovina je to, že když jsem se od roku 2001 věnoval sběru informací o poválečné architektuře, završil jsem to s mnoha dalšími kolegy projektem Architektura 58 – 89. Tam jsme sídliště museli vynechat, protože už i tak byl ten objem obrovský.

Takže na jedné straně je to návrat do dětství, na druhé straně vzpomínka na vznik rapu a zároveň radostné dostudování tématu vzniku sídlišť.

Jak moc, když jsi dělal Betonový lidi, to určuje způsob života, nároky a potřeby?

Čtěte také

Architekt ego potřebuje. Musí ale být spojeno s pokorou, míní držitel ceny Architekt obce 2026

To si myslím, že člověk zkoumá celý život. Jsou to vlny rezistence, nadšení, ztráty zájmu. Ale narodit se na sídlišti znamená, že člověk touží po centru. V tu chvíli, kdy člověk žije na sídlišti, tak mu připadá romantické vidět čtvrti, které vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zároveň, když se tam odstěhuje, tak zjišťuje, že to kvality také má.

Bydlel jsem na Žižkově v paneláku, na střeše v jednom z ateliérů, které kdysi byly postavené pro umělce, takže to byly malé ateliérové byty. To má také své kouzlo. Takže je to určitě věc, která člověka definuje – tenké stěny a určitá anonymita, která je na tom děsivá, že neznáte lidi z baráku, znáte jich jenom pár, některé jste nikdy nepotkali, nebo si je nechcete ani zapamatovat. Myslím, že se k tomu všichni vracíme a období lásky k sídlištím ještě úplně neskončilo.

Futuristická Etarea

Mluvil jsi o prvních sídlištích, jak moc byly začátky utopistické?

Dokavaď si to člověk neprostuduje, tak si ani neuvědomuje, jak hluboce odvážné původní koncepty byly. Jako nejvýraznější postavu odvážné utopie používáme Gorazda Čelechovského, který navrhl futuristický projekt, který pojmenoval Etarea. To byla futuristická vize nového města pro nového člověka, bylo to sociální inženýrství se vším všudy.

Panelák hrad, sídliště Barrandov|foto:archiv Zdeňka Hölzela

Nejenom že to protínal vlak monorail, který sem vozil lidi z centra, ale jezdilo tam i mléko v tubusech, byla tam potrubní pošta, týkaly se toho i školky, prádelny, sociální centra, místa na potkávání, spousta zeleně, nový typ městské přírody. Vize byly velkolepé, ale postupně bylo více a více zřejmé, že se je nepodaří naplnit, protože se začalo vršit jedno omezení za druhým – omezená materiálová základna, omezené možnosti panelových systémů, ke kterým se vázaly i jeřáby, které nebylo možné postavit všude, nebylo možné dělat nárožní domy...

A takhle se to začalo vršit. A ve chvíli, kdy architekti dostali dodavatele, tak ten uměl dělat jenom s určitým systémem prefabrikátů, takže limitace byla na světě – čas, peníze, omezení technologií začaly postupně skrouhávat vize lidí.

V konkurenci Jihozápadního Města byl Barrandov hogo fogo sídliště?

Byl, ale těch příjemných míst na život bylo několik. Když nechceme být pragocentričtí, tak musíme zmínit Brno–Lesná, to byla krásná modernistická kompozice velkých domů v zeleni. Nesmíme zapomínat na to, že se tam velmi často objevovalo kvalitní umění. Zpátky na Barrandov – Zdeněk Hölzel s Janem Kerelem byli schopní dostat výtvarníky, kteří byli na blacklistu, sochy se tam udělaly, ale byl to boj.

Na architekty není možné se dívat jako na služebníky monstrózního režimu, spíš to byli velmi často mladí týpci v parkerových bundách, kteří se snažili udělat něco dobrého s tím, co měli v rukách. To, že jim to z výkresů klouzalo do velice těžké reality, to je pravda.

Proč některé stavby milujeme a jiné nám vadí? A co o nás prozrazuje způsob, jakým města stavíme a přestavujeme? Poslechněte si celý rozhovor.