Krávy vyměnil za tygří krevety

Farmář Heinrich Schäfer

Jsem pokládán za milovníka ryb i všech dalších poživatelných darů moře. Moji reportáž z chovu ústřic na ostrově Sylt máte možná ještě v živé paměti. Dnešní příspěvek je z velmi podobného soudku. V hlavní roli jsou tentokrát krevety. Jen je poněkud matoucí, že místo natáčení je od moře vzdálené několik desítek kilometrů. Tuhle záhadu však brzy vysvětlím.

Venku se teplota stále pohybuje kolem nuly, ale tady v bývalé traktorové hale má rolník Heinrich Schäfer horko a dusno. Je tady 31 stupňů a vlhkost přesahuje 80 procent. Jeho stovky tisíc svěřenců ovšem právě takovéto podmínky, při kterých se mně osobně mlží brýle, potřebují. Tygří krevety jsou doma v tropech a při běžné teplotě by tady nedaleko Brém nepřežily.

„Vodu čistíme pouze přírodním způsobem. Denně vyměníme jen půl procenta celkového množství vody. Tu potom zase odsolíme a sůl slouží v obci coby posypový materiál. Kal, který zachytí filtry, zase používáme jako hnojivo na poli. Pěstujeme kukuřici, žito a řepu, které spalujeme v našich dvou biokotlích. Z nich získáváme elektřinu a vedlejší produkt teplo, které celý chov zahřívá. Když to trošičku přeženu, tak z kukuřice získáváme krevety,“ pochlubil se chovatel.

Heinrich Schäfer je rolník-revolucionář. Začít místo brambor pěstovat pšenici není tak velký kumšt. Ale přesedlat z polních prací na chov krevet, to chce pořádnou dávku odvahy a sebevědomí.

Bazény s krevetami

„Ten nápad jsem dostal při sledování kuchařské show v televizi, na kterou jsme se koukali se ženou. Zjistil jsem, že krevety servírují snad v každém předkrmu. Každý den přistane na letišti ve Frankfurtu 120 tun mražených krevet. Tak jsem se těmito tvory začal blíže zabývat a zjistil jsem, že jsou nároční na teplo. Řekl jsem si: ‚Sakra, to je něco pro nás, vždyť my teplo máme!‘ Získal jsem potřebné informace o výstavbě zařízení od jedné specializované brémské firmy a řekli jsme si, že to vyzkoušíme,“ vzpomíná Heinrich Schäfer.

Poněkud ztřeštěný nápad pana Schäfera chovat krevety v německém vnitrozemí narážel dlouho na nepochopení. Hlavou kroutily stavební úřad i veterinární správa, které nevěděly, jestli mají tomuto podnikání dát zelenou. Podobně reagovali i bankéři, kteří na takový bláznivý projekt odmítali půjčit peníze.

„Všichni úředníci prostě nemohli vytáhnout ze svého šuplíku hotový formulář, vyplnit ho, orazítkovat a hotovo. My jsme do žádné kolonky nespadali. Všichni nás kontrolovali dvakrát, včetně statika. Musím říct, že to nakonec vyšlo docela dobře,“ směje se rolník.

Chov krevet v německém Affinghausenu

Krevety proplouvají svým krátkým životem na čtyřpatrové konstrukci z dřevěných latí, která drží nevelké bazénky. V nejvyšším patře plavou larvy. Když trochu vyrostou, pustí je chovatel potrubním systémem o patro níž. Až budou mít krátce po Velikonocích „bílí tygři“ v nejspodnějším bazénku 20 centimetrů, chystá pan Schäfer první, jak se v němčině říká, „sklizeň“.

„Kolem každého bazénku máme sítě. Když se totiž kreveta poleká, může vyskočit až metr vysoko, takže by se ocitla mimo vodu. Nad každou nádrží máme osvětlení, které už však vůbec nepoužíváme. Ty potvůrky chtějí prostě absolutní klid, čtrnáctkrát denně žrádlo a nic víc,“ říká Heinrich Schäfer.

Pan Schäfer říká, že pokud má mít dnes zemědělec šanci na slušné živobytí, musí přijít s nějakým nápadem. Nechce skončit jako producenti mléka v okolí. Pevně věří, že se jeho tygří krevety na německém trhu etablují a že o ně hlavně v luxusních restauracích bude zájem. Za kilogram mořských a přitom vlastně tak trochu suchozemských potvůrek bude chtít 20 až 30 eur.