Kozub a Krhut o humoru: Čím víc víš, tím víc si z toho můžeš utahovat

Víte, co se večer v Olomouci odehraje?

Krhut: Máme svůj klasický set – Přeježděný vztah.

Kozub: Lidé se často ptají, když je to Krhut – Kozub, tak na co vlastně jdou. Na plakáty nás dokonce začali psát jako zábava, ne jako koncert. Myslím si, že lidé mohou očekávat muziku v plné palbě, ale náš program je přes dvě hodiny. Kdybychom hráli jen písničky, tak za hoďku nemáme co dělat, ale tím, že děláme i humor, vyprávíme fóry, historky, tak je to spíš představení.

Čtěte také

Umělec by měl bavit sám sebe, jinak to lidi nesežerou, říká Jiří Krhut. Čím je specifická Ostrava?

To nejcennější je souhra a smysl pro humor…

Krhut: Jsem vděčný za to, co se nám se Štěpou podařilo. Nikdy jsme neplánovali, že bychom jen hráli písničky. Všechno vzniklo jednou písničkou – Prásknu bičem. A pak jsme zjistili, že máme společný humor. Kdybychom hráli jenom písničky, tak by možná lidé ani nepřišli. Je to taková emoční houpačka.

Nevadím vám předhazování Ostravy? Že přijíždí dávka ostravského humoru. Přitom mám pocit, že jste celonárodní.

Kozub: Nedávno jsme to řešili, když přijede pražský umělec k nám do Ostravy, tak přijede český umělec, ale když jede Ostravák do Prahy nebo do Brna, do Olomouce, tak je to vždy ostravský bavič. Ale možná někdy to je výhoda, protože když jezdím do Prahy se standupem, tak když tam je napsáno, že přijde Kozub z Ostravy, tak pražské publikum má humor posunutý: Pražáci se smějí tak trochu, že se za to stydí, že teď přijela exotika, že jsme trošičku jako východ.

Když mi bylo dvacet a studoval jsem produkci, tak bylo běžné jezdit do Ostravy, dívat se do divadla, a neměl jsem pocit, že člověk dělá rozdíl. Jak to vnímáte dnes?

Kozub: Nemám problém s Prahou tak jako s Brnem. Jde o to, co dokážeme snést. Vy dokážete snést fóry o Pražácích, my dokážeme snést fóry o Ostravácích. V Brně nám odešel divák, že už to nedá. Vždy je to strašně příjemné, když jedeme do Prahy, mám tu zkušenost, když hrajeme v Divadle Na Fidlovačce a přijde pražský divák, tak je tam souznění, pochopení humoru, divadelní formy.

Čtěte také

Od Mobyho přes Lorde až po Twenty One Pilots. Sledujte reportáže Radiožurnálu z Colours of Ostrava

Krhut: Pro mnohé Pražáky je dál z Prahy do Ostravy než z Ostravy do Prahy. My tam musíme za každou blbostí, za každým rozhovorem. Ale takhle jsme si to vybrali, centrum Ostravy je malá vesnice: ráno vyjdu z baráku, jdu do kavárny a pozdravím dvacet lidí. Ale se svým představením jezdím třeba do Kalichu, hraju tam svoje představení, ve scénkách mám ostravštinu – Praha je trošku směska, a je to fajn, že donesu trošku dialektu.

Měl jsem možnost v Praze bydlet, ale slíbil jsem si před deseti lety, že pokud mi to nepůjde z Ostravy, tak se do Prahy nemůžu stěhovat. Být úspěšný z Ostravy je mnohdy náročnější úkol než být úspěšný v Praze. V Praze jste zvyklí na úspěch. Ostravského diváka si musíš zasloužit, buduješ si k němu cestu dlouho, a jak už ti jednou podlehne, tak ho máš na furt.

Kozub: Praha je někdy bojiště, ale ostravský divák nedá nic zadarmo. Největší peklo ale je, když na tebe přijdou kamarádi. Když dělám divadlo, tak mám největší strach z Ostravy. Když hraji doma, lidé jsou na tebe zvyklí, trochu jim patříš, jsi ostravský umělec, mají pocit, že tě vlastní, a neodpustí ti všechno na jevišti, jsou takoví přísnější. Musíš obhajovat svou pozici. A když jedu do Prahy nebo kamkoliv jinam, tak jsem tam paradoxně uvolněnější, protože vím, že to je pro lidi vzácnější, že tam nejsem tak často.

Začíná Colours of Ostrava – co festival znamená pro Ostravu?

Krhut: Zažil jsem první ročník, ještě když jsem hrál v kapele Kuličky štěstí. Byli jsme součástí prvních ročníků. Pak se to rozrůstalo, pro mě to je multikulturní událost.

Kozub: Pět dnů se nevyspíš, hudba je slyšet celou Ostravou. Pokud jsi v centru, tak máš jistotu, že pět dní nespíš. Ostrava přes léto žije neuvěřitelným způsobem, nadšení si nějak udržujeme furt.

Humor je kalkul 

Je nutná definice humoru?

Krhut: Humor není odrazem reality, toho, jak smýšlíš. A jestli si někdo k tobě najde cestu, tak je to dobře. Se Štěpou jsme schopni si na koncertě dělat legraci, stavíme humor kolem vozíčkářů, Romů, gayů, leseb, protože takhle to tady kolem je.

A často ti, které jsi zmínil, jsou v té první, druhé nebo třetí řadě.

Krhut: Přesně tak. A smějí se. Cítím a mám zkušenost, že mnohdy s humorem nemá problém ta samotná skupina, ale lidi, kteřé se snaží chránit jejich práva.

Kozub: Rozlišuji to ještě na virtuální a reálný svět. Když si projdeš sociální sítě a strávil bys celý týden tím, že by sis četl, co o tobě, kdo píše a tvrdí, tak by sis řekl: musím okamžitě skončit, protože z toho, co čtu, za nic nestojím. Ale pak jsi na podiích, děláš pro stovky lidí a vidíš tu masu, jak se baví. A to je ta skutečnost. Jestli někdo se svým nevyrovnaným egem nebo pod osobní záští nebo nespokojeným životem někde něco naťuká, tak to se mnou nemá nic společného, to je jeho věc.

Lidé se mě často ptají, kde humor má hranice. Neexistuje nic jako obecný mantinel humoru. Jirka to píše v knížce: každý má hranice v sobě. Něco mě baví, tak na to koukám, a když mě to nebaví, tak na to nekoukám. Takhle jednoduché by to mělo zůstat. Někdy, když dělám humor, tak je to cíleně pro to, aby to lidi rozvířili. Humor je vlastně kalkul. Když ze sebe dělám debila, tak to dělám cíleně. Čím jsem starší, tím častěji se snažím skrze humor do něčeho píchnout.

Jak moc je schopnost smyslu pro humor a tvorba humoru spojená se vzděláním?

Krhut: Kdo je vzdělanější, má větší přehled.

Kozub: Možná, že čím vyšší vzdělání je, tím víc si člověk dovolí, ví, kam může zajít a tím víc se nad tím dokáže bavit. Čím víc víš, tím víc si z toho můžeš utahovat.

Kde končí improvizace a začíná poctivá práce? Poslechněte si celý rozhovor.