Konvalinka o boji vědy s dezinformacemi: Je obtížné lidem vysvětlovat, že Země není placatá

Vaše žena, když prý přijdete domů, se vás ptá, co jste dneska objevil. To máte jako každodenní rituál?

Říká to zejména, když přijdu hodně pozdě a zanedbám nějakou důležitou rodinnou akci nebo povinnost. Je laskavý čistý člověk, takže tam ironii nehledám, ale někdy ji podezírám, že tam trocha ironie je.

Čtěte také

Virostatika týmu profesora Holého pomáhají v lécích denně až 15 milionům pacientů s HIV po celém světě

Do vědy bych si nikdy netroufla vstoupit, protože bych potřebovala vidět výsledek, světlo na konci tulenu, když už do toho vkládám takové úsilí. Ale vlastně to nemusí dopadnout...

Možná je to tím, že jste žena. Lehká nadpoloviční většina našich kolegů jsou ženy, biochemie je hodně ženská disciplína. Mám laboratoř, která je hodně multidisciplinární, děláme leccos, od organické syntézy přes klasickou biochemii, enzymy a jejich testování, strukturní biologii, a také tam máme aspekty radiochemie, potom pracujeme na laboratorních zvířatech. Takže je tam část hodně abstraktní, teoretické a některé aplikace jsou velmi klinické.

Když přichází nový student, tak mu dávám vybrat, a je zajímavé, že většina žen dává přednost praktičtějším věcem, klinické aplikaci. Dává přednost tomu, kde potencionálně můžou vidět nějaký výsledek. Je tam pacient, kde zjistíme rezistenci vůči antivirotikům nebo máme šanci, že konkrétnímu pacientovi zlepšíme život.

A víc kluků jde do ryze teoretických věcí, kde to je prostě křížovka nebo skládání puzzle. Nějaká praktická aplikace je tam v zásadě vždycky, ale je hodně potencionální. 

Čtěte také

Vzorec živé vody? Jako chemikovi mi to nedalo spát, hlásí z Veletrhu vědy zakladatelka projektu Zeptej se vědce

Nevidím dramatický rozdíl mezi muži a ženami ve vědě, ale tam, kde je, tak bych řekl, že ženy zpravidla dávají přednost věcem s praktickým dopadem, užitečností pro lidi. Něčemu, co se bude vztahovat k nějakému člověku. Kdežto muži jsou ochotni si hrát absurdně s naprostými nesmysly.

Demotivující rozhovory

A říkáte jim, že to může být frustrující, když si dlouho hrají a ten výsledek se nedostává?

Mám demotivující rozhovory. Říká se, že to dělají rabíni, když chcete přestoupit na židovskou víru, tak mají za povinnost vás třikrát poslat domů a rozmlouvat vám to, protože je těžké být židem. Takže jim vykládám, že je těžké být biochemikem. Ale myslím to vážně, není to bonmot nebo vtípek.

Ke mně chodí hodně studentů nebo žadatelů o práci, protože četli nějakou moji knížku nebo mě slyšeli v rozhovoru, jak je to zajímavé, jak máme léky proti AIDS, zkoumáme rakovinu. Takže přijdou, mají oči na vrch hlavy a chtějí také třeba vymyslet lék proti AIDS.

Devadesát procent práce ve vědě je frustrace

Je to velmi sympatické, nedělám si z toho legraci, ale vysvětlím jim, že s největší pravděpodobností v jejich bakalářské práci lék na rakovinu neobjeví. A nejenom že neobjeví lék na rakovinu, ale to, co budou mnoho let dělat, bude slévání bezbarvých roztoků ve zkumavce, budou se dívat na skvrny na gelech, na peaky na seismografu nebo na obrazovce na čísla. A musí je to bavit, musí je bavit cesta, práce.

Vážím si, když lidé mají cíl, ale musí je bavit už ten proces. A jestli je proces nebaví, mají jen vzdálený cíl Nobelovy ceny, tak je to špatně, nebude to fungovat.

A druhá věc je frustrace, není to řemeslo, které se naučíte a jde vám. Je to skoro opak, my děláme věci, které nejdou... takže 90 procent práce je frustrace, nejde to.

Rozpad autorit

Někde jsem četla, že věda je podnik, do kterého musíte vkládat spoustu energie, času, ale také emocí. Neumím si představit emoce ve vědě…

Čtěte také

Naděje české vědy. Zraje v Česku přelomová generace?

Jsme lidi. Emoce do toho musíte vkládat, ale nesmíte se jimi nechat svést. Máte nápad, zkoušíte ho realizovat, a když se vám to nepovede, tak máte vztek. Nesmí vás to vést k tomu, že začnete být slepý a ignorujete všechny argumenty, které vám to vyvrací. A to je špatně.

Řada vědců tomu podléhá, vede to dokonce k podvodům ve vědě, a není to tím, že by to byli cyničtí darebáci. Té myšlence totiž tak věří, že slepě ignorují všechny výsledky, které vyvrací jejich hypotézu, a vezmou jeden náhodný pokus, který se povedl, a považují ho za správný. Řada z nich nejsou cynici, ale zamilovaní Romeové, kteří si nevšimli, že ta dívka o ně nestojí.

Nedávno jste měl zajímavou přednášku Osvícení skončilo, rozejděte se. O čem to bylo?

O komunikaci, sdílení informací, jakým způsobem můžeme poznání sdílet. Myšlenka byla, že jsem se dostali do světa, ve kterém si nevíme rady, jak si s tím počít. Svět se dramaticky změnil…

… od roku 2015 žijeme v postpravdivé společnosti, to jsem si jistá…

… a je to spojené s technickým rozvojem a pádem autorit. Někde jsem četl, že jediné historické srovnání s naší dobou je Gutenbergův objev knihtisku. Do té doby bylo vzdělání vyhrazené moudrým starcům v klášterech, kde opisovali starobylé texty. Pak přišel Gutenberg…

Čtěte také

Zabránit šíření opičích neštovic by mohla nová látka českých vědců. Vyvinuli ji v rekordním čase. Nadějí by mohla být i proti koronavirům

Lidstvo našlo způsob, jak se s tím vypořádat, ale trvalo to 200 let. Došli jsme k systému, že máme tisk, vydavatele, novinářská kritéria, veřejnoprávní média, kde existují editorské systémy, ověřování. Ale od roku 2015 už to není pravda.

Gutenberg byla demokratizace sdílení informací a teď došlo k další dramatické revoluci v demokratizaci sdílení informací, což je skvělé, cenzura není dneska možná, ale současně je to extrémně snadno zneužitelné a zatím jsem nenašli způsob, jak si s tím poradit. Nemáme hierarchii sdílení informací a nemáme hierarchii autority, protože autority se rozpadly.

Vede mě to k otázce, jak společnost dopadne, když se bude rozhodovat na základě emocí nebo algoritmů, v horším případě davové psychózy?

Strašně, bude válka. A tomu musíme zabránit. Po Gutenbergovi to trvalo možná 200 let. Žijeme v podobně převratné době, ale nemáme těch 200 let.

Podle mě nemáme ani 20 let, protože algoritmy zrychlují…

Nechci být depresivní, věřím, že to nakonec všechno dobře dopadne, ale je pravda, že to je strašně těžké. Zdráhám se mluvit o covidu, je to profláklé, ale pro mě to byla lekce v tom, jak snadno jde lidmi manipulovat. Jak snadno vznikají bubliny, do kterých nelze proniknout, jak obtížné je vysvětlovat lidem, že Země není placatá.

Je překvapivě těžké vědu komunikovat. Dělám, co umím, ale je to boj, ve kterém zatím prohráváme.

Proč je zapotřebí odvaha jak ve vědě, tak v občanském životě? Poslechněte si celý rozhovor.