„Konečně v normální škole.“ U Charkova postavili podzemní školu. Pojme 150 žáků a slouží jako protiletecký kryt

Do školy se vchází bytelnými ocelovými dveřmi. Za nimi sedí policista, zapisuje si příchozí, kteří klesají po žlutě vyznačených schodech hluboko pod zem. Vzduch se lehce ochladí a objeví se dlouhá světle béžově natřená chodba s ozdobnými prvky na stěnách. Po obou stranách je deset tříd a nad hlavou se táhne vzduchotechnika.

Čtěte také

iROZHLAS

Rusovi nemůžeš věřit. Přímých zásahů mám za sebou 30, říká český dobrovolník na ukrajinské frontě

„Kdyby tu začalo hořet, za tři sekundy to vědí v Kyjevě, tam dají pokyn a vyjíždějí hasiči,“ říká ředitel Genadij.

Otevírá další dveře uprostřed chodby, za nimiž se modrá obrovská nádrž. „Vejde se sem deset tun vody,“ ukazuje pyšně padesátiletý ředitel a mezi řečí podotýká, že jeho dům Rusové vybombardovali. On teď bydlí v bytě po učitelce, která utekla do Česka.

Ještě otevře dveře na toalety a do sprchy, aby ukázal, že je tu všechno jako ve škole. „Chladněji je jen tady, ve třídách je teplo,“ říká ředitel, jinak učitel historie a civilní obrany. „To je nový předmět, aby děti věděly, jak se mají chovat za války.“

Konečně v „normální“ škole

Ve třídě je veselo, děti právě zpívají narozeninovou písničku jedné spolužačce. Je jich tu jen patnáct. Několik chlapců má tradiční ukrajinský kroj, vyšívanku, dívky jsou oblečené různě, jedna má šaty s národní symbolikou.

Třináctiletá Arisa se vrátila do Savynci teprve nedávno, s maminkou a sestrou utekla během okupace do Dnipra: „Online výuku jsem měla od první třídy. Nejdřív byl covid, potom začala válka, takže asi čtyři roky jsme se učili online. Teď jsem konečně v normální škole a mohu si tady povídat s kamarádkami.“

Škola je výjimečná i na ukrajinské poměry: postavili ji za jeden rok a zatím do ní chodí 150 dětí|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Světlovlasá dívka žije ve městě se sestrou, matkou a babičkou. O otci nic neříká, o dědečkovi jen to, že slouží v armádě. „Když jsme žili ve vesnici během okupace, viděli jsme všechno na vlastní oči. Viděli jsme, jak chodili okupanti. Viděla jsem i dopady raket, bylo to velmi nebezpečné a nepříjemné.“

Ve škole = v bezpečí

Mnozí Arisini spolužáci ale do školy stále nechodí, rodiče je kvůli útokům nechtějí do školy vozit. To potvrzuje náčelnice vojenské správy Oksana: „Cesta bývá často nebezpečná, máme školní autobus, ale rodiče se bojí. Doma, v malých domech se střechami z břidlice, jsou ale děti během útoků ve větším nebezpečí. Tady přesně víme, že jsou v bezpečí. Podle úředních dokumentů vlastně nejde o školu, ale o protiradiační kryt.“

Čtěte také

iROZHLAS

‚Každá pomoc se počítá.‘ Po vypuknutí ruské invaze se Robert z Kolína stal dobrovolníkem na Ukrajině

I když je Oksana náčelnicí vojenské správy, chodí v civilu. Na Ukrajině je to běžné. V civilu chodí často i vojáci, když zrovna nejsou ve službě, a to z bezpečnostních důvodů.

„Před válkou jsme tady měli pět škol. Tři z nich jsou dnes úplně zničené a další nesplňuje bezpečnostní podmínky. Proto jsme se rozhodli postavit školu pod zemí. Každý centimetr školy jsme s projektanty kreslili a plánovali.“

Z technických důvodů není v podzemní škole tělocvična ani jídelna, obědy sem dětem dovážejí.

Sen o normálním dětství

V regionu bydlí podle Oksany 450 dětí a zatím asi jen třetina chodí do školy. „Doufám, že jich bude víc. Kdyby tady nebyly děti, nikdo by nám nedovolil investovat tak velké prostředky,“ poznamenává.

Čtěte také

Dřív zahrady a louky, dnes jezero plné ryb. Krajina u Irpině, která zastavila invazi, dnes slouží rekreaci

Savynci je totiž malá obec, před válkou tu žilo pět tisíc obyvatel, a na tak malé městečko je podzemní škola raritou. Vyšla na 80 milionů korun a učitelka Livia je na ni patřičně hrdá.

„Byl to náš velký sen. Naše děti si ale zaslouží žít nad zemí, ne pod zemí. I když je tahle škola nejkrásnější a nejmodernější široko daleko, chceme, aby děti vyrůstaly v rozkvetlých sadech své země, ne v podzemí. Chceme, aby byly šťastné a aby jim nikdo nebral jejich dětství,“ dodává paní učitelka.