Kolonie očima dneška? Okupace, rasismus a drancování. Belgické Královské muzeum se po rekonstrukci nebojí dívat na minulost sebekriticky

Veřejný depozitář pro rasistické sochy minulosti
Veřejný depozitář pro rasistické sochy minulosti
0:00
/
0:00

Ještě v padesátých letech v Bruselu existovala lidská zoo, ve které byli místo zvířat k vidění domorodci z Konga. Časy se dávno změnily. O temných stránkách belgické koloniální minulosti se ale začalo otevřeně mluvit teprve nedávno. Přelomem byla pět let trvající rekonstrukce Královského muzea centrální Afriky. Nová stálá výstava otevírá citlivá témata a sklízí hlavně chválu. Podívat se na ni zašel i zpravodaj Viktor Daněk.

„Často jsem sem chodil jako malý. Pamatuju si, jak mi vše nahánělo hrůzu – divoši, oštěpy, velká zvířata. Afrika pro mě byla místem, kterému bych se měl obloukem vyhnout,“ vzpomíná Guido Gryseels. V saku a úřednických brýlích zrovna nepůsobí dojmem dobrodruha, který Afriku nakonec procestoval křížem krážem. Teď je tady v Královském muzeu ředitelem.

„Muzeum bylo otevřené v roce 1910. Stálá expozice se ale od 50. let nezměnila. Často se nám proto přezdívalo poslední koloniální muzeum světa,“ připouští. A právě proto se tady pustili do generální rekonstrukce.

Kolonie očima dneška

Jsme v Tervurenu na okraji Bruselu, u paláce obklopeného parkem s jezírky, do kterého se teď vstupuje podzemím z nové prosklené budovy.

„Dnes už pochopitelně nevěříme tomu, že kolonizace byla posláním vyšší civilizace. Díváme se na ni jako na systém založený na vojenské okupaci, rasistické vládě a drancování země,“ přibližuje Gryseels, v čem se přístup dnešních muzejníků zásadně odlišuje.

Leopardí muž

Výstava začíná v podzemní místnosti, kde je na malém prostoru nashromážděna řada soch Afričanů. Působí to, jako bychom právě vešli do depozitáře pro nepotřebné věci.

„To je Leopardí muž. V naší stálé výstavě hrál důležitou roli, objevil se i v komiksu Tintin v Kongu. Pro Konžany se ale stal symbolem koloniálního útisku,“ ukazuje ředitel sochu postavy, která se sklání nad spícím mužem. Místo rukou má drápy, jako by do něj chtěla seknout

Leopardí muž se pro Konžany stal symbolem koloniálního útisku

„Zobrazuje Konžany jako nebezpečné a krvežíznivé lidi, a to nechceme dělat,“ dodává Gryseels.

Prostor pro dialog s minulostí

Kdo by ale čekal, že někdejší výstava prošla rozsáhlou cenzurou, spletl by se. I kontroverzní předměty zůstaly na svém místě, doplňuje je ale kontext: „Chceme vést s návštěvníky dialog. Zjistí tady, jak jsme se na Afriku dívali dříve, se vším rasismem a teorií o západní nadřazenosti, a jak se na ni díváme dnes.“

Stěny paláce proto i po rekonstrukci dál zdobí iniciály Leopolda II., belgického krále, který roku 1885 Svobodný stát Kongo koupil a jehož brutální režim tam připravil o život podle některých odhadů až 10 milionů lidí.

„Když všechny problematické sochy odstraníte a vymažete Leopoldovo jméno, z dialogu nic nezbude,“ vysvětluje ředitel muzea.

Nostalgie v láku

Guido Gryseels se stále setkává s různými názory. Faktem ale je, že rozsáhlá proměna Královského muzea pomohla rozproudit debatu o belgické minulosti. Vůbec poprvé se vláda například omluvila za únosy dětí z Konga na konci 50. let.

„Belgii trvalo, než si přiznala, že kolonizace nebyla bez chyb. Skoro každá rodina má někoho, kdo v Kongu nebo Burundi pracoval – jako misionář, lékař nebo učitel. Lidé byli přesvědčení, že tam činili dobro. To, co ukazujeme, je pro ně šok,“ popisuje Gryseels.

O své kouzlo ale muzeum rekonstrukcí nepřišlo. Mezi mramorovými sloupy a empírovými oblouky dál natahují krky vycpané žirafy. A když se člověk prochází kolem starých map a mahagonových vitrín s obojživelníky v láku, nerosty a rituálními nástroji, dýchne na něj romantika.

Spustit audio
autoři: Viktor Daněk, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související