Kojenecké ústavy a Fond ohrožených dětí
Jak už dnes bylo řečeno, úterní Vaše téma se pohybuje v nebezpečných vodách. Nemluvíme o žralocích, ale o kojeneckých ústavech. A proč nebezpečné vody? Protože kolem tohoto tématu je mnoho nejasností, mnoho naprosto odlišných názorů. Jedni kojenecké ústavy uznávají, jiní je považují za vězení. Před hodinou jsme si povídali s ředitelkou jednoho z ústavů. Teď se na tato zařízení podíváme očima Marie Vodičkové, ředitelky Fondu ohrožených dětí.
Vodičková: Myslím, že kojenecké ústavy nejsou vhodným prostředím pro děti, je vzdáleno rodinné péči, dětí na jednu sestru je šest i více. Po dovršení určitého věku přecházejí do různých oddělení, neustále mění prostředí i ošetřující personál, který se navíc střídá po směnách. Běžné je, že děti v kojeneckých ústavech se opožďují a jsou citově deprimováni.
Ředitelka Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková nemá kojenecké ústavy ráda, vadí jí i to, že sestry v nich stále chodí oblečené v uniformě a že dítě, které v kojeneckém ústavu může strávit až tři roky života, tak vyrůstá vlastně v nemocnici.
Vodičková: Přišli k nám pracovníci z kojeneckého ústavu - psycholožka, sociální pracovnice, zdravotní sestry a všichni shodně potvrzují, že vlastně děti v kojeneckých ústavech po poměrně krátké době mají vyhaslý pohled, jsou smutné a depresivní. Když přijde návštěva mezi batolata, tak se na ni navěsí a chtějí pak s ní odejít.
V kojeneckém ústavu jsem se samozřejmě byla podívat a děti mě doslova oblehly, ale k vratům mě netahaly, spíše je zaujal mikrofon, který předtím nikdy neviděly. Příliš alternativ ke Kojeneckým ústavům ale není. Marie Vodičková provozuje v současné době takzvané Klokánky na bázi rodinné péče.
Vodičková: Domnívám se, že by se kojenecké ústavy měly přeměnit na zařízení bližší rodinám, ale je to dost obtížné. Třeba u nás se o děti starají naši zaměstnanci ve svých bytech, je to pěstounská péče nebo v našich služebních bytech, kde jedna teta je celý týden se dvěma, maximálně čtyřmi dětmi.
Tety se střídají po týdnu. Dětí chodí ven, nejsou pouze v areálu ústavu a žijí de facto normální život. Podle Marie Vodičkové nejde s kojeneckými ústavy spolupracovat kvůli rozdílnému systému. A více peněz by podle ní ústavům také nepomohlo.
Vodičková: Není to ve větší útulnosti bytu, jde o to, že ti, co se o děti starají a střídají po směnách, nemohou se starat se vším všudy, včetně nákupu, vaření, tak jako v rodině, aby všechny měly stejné množství podnětů.
Podle Marie Vodičkové by měl stát více investovat do jiných způsobů péče o ohrožené děti a ne do té ústavní. Zlepšit by se měla také práce soudů.
