Když vás srdce vede uměleckým směrem, těžko se tomu odolává. Krize jsou součástí herectví, říká Denisa Barešová

Čtěte také

Moudrost v bolesti je třeba umět poslouchat. Práce na duši je celoživotní dílo, připomíná herečka Cibulková

Dismanův rozhlasový dětský soubor slaví letos 90 let od svého založení. Marek Eben, Václav Postránecký, spisovatelka Tereza Boučková, zahraniční zpravodaj Pavel Novák, ale taky lékaři, psychologové, právníci, saniťáci… Všichni prošli Dismaňákem. I Denisa Barešová. Když se řekne Dismaňák, co se vám jako první vybaví?

Vybaví se mi velká část mého dětství a raného dospívání. A hlavně, což asi zní hrozně, zájezdy do Terezína, kde jsme hráli Brundibára. Těch zájezdů jsme opravdu jezdili hodně a byla to moje nejoblíbenější část celého Dismaňáku.

Proč?

Protože se tam utužovalo přátelství, byly to zážitky. Jízdy autobusem na zadních sedadlech… Potom mám v paměti ještě setkávání s posledními přeživšími koncentračních táborů, kteří když mohli, vždycky přijeli.

Spousta lidí si myslí, že Dismaňák je nástroj na výrobu budoucích herců, i když jeho zakladatel to tak původně nemyslel a myslím si, že ani dodneška to tak není. Čím vás Dismanův rozhlasový dětský soubor vybavil?

Určitě v první řadě disciplínou, být vždy připravena na práci, která mě čeká. Být všude včas – to se mi snad daří. Naučil mě určitě poslouchat ostatní, fungovat ve skupině, dát dohromady nějakou věc a neupřednostňovat svoje zájmy. Myslím si, že to bylo to, co jsem si z toho vzala.

Velká nostalgie

Proč má již renomovaná herečka Národního divadla zapotřebí zahrát si třetí berušku v rozhlasových Broučcích? Je to nostalgie k rozhlasu?

Je to velká nostalgie. Hlavně mi to nepřišlo jako potřeba, spíš jako samozřejmost. Když se vytvoří rozhlasová hra k oslavě výročí 90 let Dismanova rozhlasového dětského souboru, je to pro mě primárně čest, že mě oslovili, takže to je samozřejmost. 

Možná jsem to neměla pojmenované, ale cítila jsem, že chci být herečkou.

Skočím do Národního divadla, kam jste se také dostala díky tomu, že jste byla u Dismana. V 11 letech, to je docela brzo. Jaké to bylo, když jste prošla konkurzem, vzali vás a stála jste vedle Vlasty Chramostové na jevišti?

Nejdřív jsem musela zjistit, kdo to je Vlasta Chramostová, protože jsem to v 11 letech nevěděla. Ale byla jsem rychle obeznámena. Možná jsem to neměla pojmenované, ale cítila jsem, že chci být herečkou – nebo to aspoň zkusit.

Čtěte také

V hlavě si pořád nosím zážitky a emoce z natáčení. Pomáhá mi to se v roli cítit uvolněně, říká herec Filip František Červenka

Bylo mi obrovsky příjemné to, že jsem mezi dospělými lidmi, že jsem v jiném světě, který ještě neznám a který poznávám, že se lidi chovají trošku jinak než lidi, které znám. Že jsem pořád v zakouřeném prostředí. Tehdy se ještě kouřilo hodně, v Národním skoro všude. (směje se)

Poprvé v životě jsem se koukala na to, jak se doopravdy zkouší profesionální divadlo, že to je úplně jiné než v dětském souboru. A taky mě na tom bavilo to, že jsem hodně chyběla ve škole, protože jsem chodila na dopolední zkoušky.

A pak představení… Myslím si, že jsem si uvědomovala, že to je velké, ale stres na mě naštěstí tolik nedopadal, protože jsem to měla moc ráda. Byla jsem tam šťastná, hrozně mě to bavilo, strašně jsem se tam vždycky těšila. 

20 let na jevišti

Bavili jsme se o tom, že v 11 letech už jste si zahrála v Národním divadle, teď jste ve stálém angažmá. Uvědomila jsem si, že máte ve svých 29 letech za sebou už 20 let herecké práce.

(směje se) No, máte pravdu.

Nechci vás rozesmávat, ale říkám si, že s tím musely přijít i nehody, krize a nejistoty, které herci normálně zažívají mezi 40. a 50. rokem. Měla jste to?

Čtěte také

Mohla jsem stárnout s Kate Winslet. Titanic slyším nerada, můj výkon byl jalový, myslí si herečka Jitka Ježková

Prvních 12 let herecké kariéry mi naštěstí nedocházelo, že to je kariéra. A přála jsem si jenom, aby to kariéra byla, abych se herečkou doopravdy stala. Což znamenalo dostat se na DAMU, vystudovat ji a potom dělat divadlo a film.

Krize jsem zažila hned po škole, řekla bych. A budou přicházet a odcházet pořád, je to součástí uměleckého a hereckého života.

Ale to, že budou přicházet a odcházet pořád, vám musel někdo říct.

Spíš mi říkali, ať to nedělám. (směje se)

A kdo vám říkal, ať to neděláte?

Pamatuji si, že v Národním divadle jsme všichni jako děti, protože nás v Babičce bylo víc dětí, říkali: „My bychom chtěli být herci, herečkami!“

Možná to byla Sabina Králová, která říkala: „Prosím vás, vyberte si nějaké normální zaměstnání. Nebudete mít peníze, nebudete mít čas na rodinu. Dělejte něco jiného.“ To pro nás nic neznamenalo. Samozřejmě jsme chtěli hrát, takže jsme si to vybrali. Hlavně když vás srdce vede uměleckým směrem, těžko se tomu odolává.

Nedůstojnost je slovo, které společně s herci dost často skloňujeme.

Nicméně měla pravdu. Jakkoli herci Národního divadla mají asi nejlepší plat mezi všemi divadly, stále je to na úrovni, která není úplně důstojná.

Nedůstojnost je to přesné, správné slovo, které společně s herci dost často skloňujeme.

Co Denisu Barešovou rozhodí na jevišti? Jakou roli si zahraje v novém filmu Beaty Parkanové? A kde hledá vnitřní klid? Poslechněte si celý rozhovor!