Když řeknou, že něco sjedou nebo skočí, tak jim věřím, tvrdí sportovní kameraman Vrbický

„Od malička jsem inklinoval k extrémním sportům, chtěl jsem být sportovcem,“ přiznává. Při natáčení se tomu často blíží, musí navštěvovat stejná místa. „Musím umět sjet velký kopec na lyžích v hlubokém sněhu s batohem na zádech,“ popisuje svou práci Vrbický. „Chtěl bych si to zkusit. Kolikrát mě mrzí, že vím, že bych si to užil daleko víc, ale musím stát celý den za kamerou. Jsem u toho, ale nezúčastňuji se přímo.“

Sám sebe Vrbický za blázna nepovažuje. „Proto se mi nedařilo uspět v těch sportech, protože se mám poměrně rád a rozmyslím si každý ten krok,“ přiznává. Za sportovce však strach nemá. „Jsou to profesionálové. Když řeknou, že něco sjedou nebo skočí, tak jim věřím.“

Nebezpečí při práci extrémního kameramana nepředstavují jen exotické lokace, ale také místní zvířata. „Jednou jsme viděli medvíďata, kamarád se rozhodl, že mi je nažene do kamery a nespočítali jsme si, že tam budou mít mámu,“ vzpomíná. Nepříjemnosti může přinést i zdraví. „V Dakaru vyjedete během půl dne z 1 500 metrů do pěti tisíc, výšková nemoc se dostaví skoro u každého. Je to poušť, jste čtyři dny na sluníčku,“ dodává.

V Indonésii se zase při natáčení setkal s pakobrou. „Jeli jsme na motorkách a nevšimli si, že se na silnici mezi rýžovými poli sluní velký černý had. Už jsme byli dost blízko, tak nám nezbylo nic jiného než zvednout nohy nad řidítka a doufat, že po nás nevystartuje,“ vzpomíná Vrbický.