Když po celé rodině zůstane jenom jedna jediná cukřenka. Emotivní výstava připomíná osudy obětí holocaustu

Z výstavy Navracení identity
Z výstavy Navracení identity

Žili obyčejné životy, chodili do práce nebo do školy, měli své radosti, lásky a trápení. Stačilo necelých pět let a téměř všichni beze stopy zmizeli v soukolí nacistické mašinérie, kterému dnes říkáme holocaust. To je hlavní poselství výstavy Navracení identity, která je až do 3. listopadu k vidění v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Autoři výstavy v ní pomocí předmětů zabavených československým Židům během druhé světové války vyprávějí příběhy jejich původních majitelů.

Naším záměrem bylo, aby výstava působila především na emoce a nejen množstvím informací,“ vysvětluje autor expozice Dušan Seidl z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Šlo nám o to zdůraznit, že tito lidé byli naši spoluobčané, kteří tady žili svoje obyčejné životy. A v momentě, kdy byla společnost násilně mocensky rozdělená shora na lidi méněcenné, na lidi totálně bezcenné a na lidi ovládající, byli systematicky zbaveni veškerých práv.“

Nacistický stroj na smrt

Zvrácenou systematičnost holocaustu se autoři výstavy snažili zdůraznit celkovým pojetím expozice. Předměty instalovali na gabionové konstrukce a jednotlivé oddíly seřadili abecedně podle jmen původních majitelů tak, aby zdůraznili mašinérii nacistického systému.

Všichni byli evidováni, všichni museli majetek odevzdat a všichni byli zlikvidováni. To, že někdo přežil, byla pouze náhoda. Po válce zbyly zhruba tři až čtyři procenta těch, kterým se holocaust podařilo přežít.
Dušan Seidl

Silně emotivně výstava působí i na Johanu Prouzovou, přestože se jedná o výsledky mnohaletého výzkumu Centra pro dokumentaci majetkových převodů, ve kterém pracuje už řadu let. Ze 120 tisíc Židů v protektorátu se odborníkům podařilo dohledat předměty pouhých 99 z nich. Všechny jsou na výstavě k vidění.

Bez nároku na majetek, bez nároku na život

Pověření pracovníci převzali klíče na seřadišti, zaevidovali je a dali do papírových sáčků, na které napsali jméno rodiny. A to je poslední místo, kde se vyskytuje jméno deportovaných. Každý z nich pak dostal transportní číslo a od té chvíle už byl veškerý jejich majetek evidovaný jenom pod tímto číslem,“ popisuje proces zabavování majetku Johana Prouzová.

Dušan Seidl doplňuje, že ještě předtím byl Židům movitý majetek postupně zabavován. „Nejdřív šlo o zlato, šperky, cenné papíry, hotovost, vklady na účtech… A lidem zůstávalo stále méně a méně. A to, že nastoupili na seřadiště s vyplněným dotazníkem o majetku, který v bytě zanechali, bylo jenom vyvrcholením tohoto systematického ožebračení,“ upřesňuje.

Zapomenuté osudy

Majetek deportovaných Židů byl buď na místě rozprodáván, nebo putoval do jednoho ze 62 pražských skladů. Tam se hromadily především věci běžné denní potřeby jako nádobí, oblečení a další zařízení domácnosti. „Byly z nich odstraněny jakékoli identifikační prvky jako třeba Ex libris nebo nášivky na oděvech a byly dány dál do prodeje do speciálních obchodů,“ popisuje Dušan Seidl.

Evidenční štítky, podle kterých je možné dohledat k předmětům jejich původní majitele, se dochovaly jen na velmi málo z nich. V celém Uměleckoprůmyslovém muzeu jsme našli pouze jediný,“ doplňuje pro ilustraci Johana Prouzová. A tak často kromě Židů samotných nenávratně zmizel i veškerý jejich majetek – jediný němý svědek toho, jak žili, o co usilovali a na čem jim záleželo.

Mohli se po válce Židé, kterým se podařilo emigrovat nebo přežít pobyt v koncentračním táboře, domoci svého majetku zpět? A jaký byl osud majetku některých zámožných židovských rodin? Poslechněte si celý pořad.

Spustit audio
autoři: Zuzana Burešová, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související