Když ohňová bouře vytvoří vlastní počasí. Letecký záchranář a pilot popisují hašení požáru ve Francii

Nejdřív jste hasili požáry ve Francii v oblasti Bordeaux. Byl to největší požár, u kterého jste zasahovali?

Čtěte také

iROZHLAS

MAPA: Obří požáry se Česku na rozdíl od Francie vyhnuly. Podívejte se, kde v Evropě během léta hořelo

Jiří Buček: Byl to největší požár v Evropě, mimo Evropu jsme se zatím nedostali. Nicméně není to tak, že by hořel jeden velký oheň. Postupovalo to, mělo to různá ohniska, běželo to v čase, takže pro nás to byl největší oheň, ale největší plameny to asi nebyly.

Když při požáru v roce 2022 v Hřensku shořelo přes tisíc hektarů a ve Francii v okolí Bordeaux přes 40 tisíc hektarů, když se postavíte před takový požár, nečelíte deziluzi? Neříkáte si: Tak tady už je příroda příliš silná, co my tady s tou technikou zmůžeme?

Samuel Posluch: V případě, kdy nás zavolají k takovému požáru, už je to v tu chvíli rozběhnuté. Přicházíme do velkého, rozběhnutého požáru, kde naší prioritou není úplně uhasit celý požár jako takový, ale snažíme se zmírnit nebo usměrnit, někdy korigovat nějakou stranu. Není úplně prioritou, že přijdeme tam a uhasíme to. Určitě tam bylo hodně samostatných požárů, bylo tam hodně jader a je na vyšší moci, kdo rozhoduje o tom, kam jdeme a co tam jdeme dělat.

Z vrtulníku není vidět začátek a konec požáru. Člověk k tomu musí přistoupit s nějakým drilem a postupně procesy procházet?

Jiří Buček: Procesy jsou podobné u všech hasičů. Věděli, co přesně hoří, museli vyhodnotit to místo, kde je pro ně nejsložitější hasit pozemní technikou, a na to většinou pošlou vrtulníky, letadla, v tomto případě tam byla kombinace leteckých prostředků. Nad námi kroužila letadla, která rozprašovala retardant, byly tam nějaké Canadairy, a k tomu vrtulníky. Střední třída byly Black Hawky a Super Pumy. Takže dril je v tom, že je to separátně od sebe a někdo musí vyhodnotit, kde budeme dělat. Pak už je to na nás samotných.

Váš Black Hawk byl součástí letky a museli jste zapadnout do systému hašení, které Francie prosazovala?

Samuel Posluch: Ano, tam se určil jako lídr francouzský vrtulník Puma, který měl na starosti koordinaci. My jsme se přizpůsobovali jemu a on nám ukazoval, kde budeme hasit a jaký bude směr. Na brífinku jsme si určili proces a komunikaci.

Vrtulník Black Hawk zasahoval při požárech také ve Francii|foto:Alena Junová, Český rozhlas

Požár byl tak velký, že se tam vytvořily specifické fenomény, jako je ohňová bouře. Co to přesně je?

Jiří Buček: Požár byl tak velký a byla tam velká výměna tepla, že si udělal vlastní bouřku. To znamená, že lehce pršelo, byly tam hromy a blesky, ale bylo to způsobeno teplým vzduchem, který stoupal nahoru a odrazil se od studené vrstvy nad tím. Tohle jsme u nás nezažili, aby si velký oheň udělal vlastní počasí.

A vy jste musel v té ohňové bouři létat?

Samuel Posluch: Bouřka přišla v noci, když jsme tam přiletěli, tak se to zformovalo. A když jsme byli na večeři, tak jsme viděli na radaru, že prší. Mě osobně to překvapilo, protože jsem to nezažil. Říkali jsme si, že zítra už nebude co dělat, zaprší, pohasí a bude. Ale opak byl pravdou. Jak se to smíchalo s tou vlhkostí a teplem, tak vznikly dost nepřátelské podmínky pro let. Měli jsme sníženou viditelnost, vypadalo to, jako by byl jeden velký dým, mlha. Viděli jsme kolem sebe minimum, museli jsme dávat pozor na terén okolo.

Říkal jste, jak je složité navigovat v prostředí ohňové bouře. Čeho se tedy držíte?

Čtěte také

iROZHLAS

Ve Francii s požáry pomáhali Češi, u nás třeba Slováci či Italové. Jak funguje vzájemná unijní pomoc?

Samuel Posluch: V našem případě to byla francouzská Puma, náš lídr, který určoval místo. Už tam nějaký čas létal, uměl se v tom prostředí pohybovat. My jsme letěli za ním, takže jsme se primárně drželi jeho. A když jsme letěli ve vláčku, točili jsme se na hašení a nabírání vody, tak jsme se chytali toho, co jsme kolem sebe viděli.

Strach je součástí vaší práce, možná vám do jisté míry udává mantinely, co by si člověk mohl dovolit?

Jiří Buček: Určitě, ale mantinely máme oproti jiným lidem malinko posunuté a za nějakou praxi zjistíte, že ne všechny ohně jsou pro vás nebezpečné. K plno ohňům se dá přiblížit na desítky metrů, a když máte nějakou únikovou zónu, tak se v tom dá pohybovat. Ale byla tam místa, ke kterým jsme se nepřibližovali na 500 metrů. Třeba v Albánii to byly kotle, které se ani uhasit nedaly. Zůstali jsme v povzdálí a maximálně jsme mohli radit klukům, jestli začít zleva, nebo zprava.

Tam jsou také pravidla hašení, kam shazovat vodu. Do přímého požářiště by to nemělo smysl?

Samuel Posluch: Záleží na tom, jaký je terén, směr a síla větru a co je v okolí požáru. A někdo nám určí, konečným uživatelům vrtulníku, kde a jakým způsobem budeme hasit. Ale většinou ano, po bočních stranách postupu požáru. Nemůžeme létat do dýmu, musíme nalétávat tak, abychom byli mimo dým.

Každá země to dělá malinko jinak

V Albánii vás potkal nedostatek paliva. To jste museli řešit na místě?

Jiří Buček: Každá mise měla své „ale“. Každá země to dělá malinko jinak a my jsme do toho také chtěli přispět nějakým svým know-how. V Albánii chybělo palivo, takže byly dlouhé přelety na tankování mezi hasicími spoty, což vyčerpá čas, ve kterém se dá hasit. V Bulharsku to bylo zase s vodou malinko dál přes údolí, ale tam to bylo nejvíc organizované. A ve Francii to bylo takové, jaké to bylo.

Bavme se o rozdílech při hašení, protože česká posádka Black Hawku byla specifická. Není to tak, že by hasiči přiletěli s vlastním vrtulníkem…

Jiří Buček: Je to tak. Má to kořeny malinko dál. V Česku hasíme s menšími policejními vrtulníky, takže nějaké zkušenosti s hašením pomocí bambi vaků a lesních požárů máme. Po vysoutěžení provozovatele na lesní hašení ve velkoobjemovém hašení jsme se dostali ke klukům na Black Hawku a do zahraničí jsme byli poslání s posádkou. A jsme jediní hasiči, kteří přiletí s celou posádkou v rámci Evropy. Jinak hasiči jsou tam pozemní, my jsme ale součástí letecké posádky a chtěli jsme do toho vnést něco našeho, o čem jsme věděli, že by nám mohlo pomoct. A tam začal v některých místech boj s těmi místními.

Vy jste byl v roli leteckého návodčího, respektive toho, kdo může navádět vrtulník přímo na zemi. A to není úplně běžná praxe v Evropě, ve Francii, že by letečtí záchranáři naváděli vlastní vrtulník?

Čtěte také

Po požáru se znovu otevírají lesy Fontaineblau. Lákají lezce, výletníky i milovníky historie

Jiří Buček: Je to tak. Mají svůj dlouhodobý styl, navádějí vrtulník ze vzduchu, určí nějaké místo, kde by měli hasit. Ale my máme zjištěné, že z vrchu v mnoha případech, a konkrétně ve Francii, kde to hořelo při zemi přes zelené stromy, vrtulníky nikdy nevidí, co vlastně uhasily nebo kam to hodily. Takže my jsme se naučili chodit po zemi a dokážeme klukům dávat informace přesně na metr, kam shazovat a trefovat místa tak, abychom je dodělali a pokračovali v linii hašení.

Nicméně země, pokud na to nejsou zvyklé, nás na tu zem nechtěly pustit. Máme zdokumentované, že vrtulníky hasí 20 minut místo, kde je největší kouř, ale oheň je o 50 metrů jinde, protože svrchu není vidět. A Bulharsko a Albánie, kde nás nechali práci dělat, dokázaly, že efektivita je mnohem lepší a že za námi zůstaly kilometry uhašené země.

Je to pohodlnější i pro vás, když vás může navádět Jiří Buček a můžete spoléhat přímo na něj?

Samuel Posluch: Určitě to tak je. Pro nás je to bezpečnější, ale hlavně efektivnější. Kolikrát doletíme na místo, a i když tam byl lídr, který nám ukázal, kam hodit, tak až na tom místě jsme uviděli, kde je požár a kam voda padla. Takže je to hledání a ztrácí se čas, je to neefektivní.

Jak se hasí požár, který je větší než některá česká města? Poslechněte si celý rozhovor.