Když krize drtila Island

Island se na začátku 21. století vypracoval mezi nejbohatší země světa. Svůj rozmach založil na přírodním bohatství, vysoké vzdělanosti obyvatel i nevídaném rozvoji bankovního systému. Islandské banky ve velkém expandovaly do zahraničí, ale za cenu obrovského zadlužení. Když se pak vlna globální finanční krize na cestě ze Spojených států valila přes Atlantik do Evropy, jako první zemi spláchla právě Island. Na vlastní kůži to zažil i český házenkář Michal Dostalík.

Michal Dostalík hraje na Islandu už čtvrtým rokem, teď za klub města Selfoss na jihozápadě ostrova. Jak vzpomíná, krize se začala projevovat poklesem kurzu islandské koruny k euru. "Chtěl jsem třeba v bance vyměnit svoje peníze a oni neměli eura, takže mi je nevyměnili. Dalo se počkat třeba na lepší kurz, ale problém byl, že některé banky zkrachovali a také to, že přijdu o všechno, všechny peníze. Měl jsem tu našetřené peníze za tři roky. Nebyla to příjemná situace," řekl.

Jak padal kurz islandské koruny, islandským bankám se značně prodražovalo splácení dluhů v zahraničních měnách. Stát zkrachovalé banky převzal, ale na zaplacení jejich dluhů neměl peníze. Stejně tak Islanďanům rostly závratnou rychlosti splátky hypoték, které si v dobách blahobytu kvůli nižším úrokům vzali v zahraničních měnách.

"Nikdo nepřišel o peníze, které měl na běžném účtu, ale lidé, kteří měli nějaký výhodnější účet nebo spoření nebo peníze ve fondech, o to přišli. Třeba prezident našeho klubu byl docela hodně bohatý člověk a měl hodně peněz v takových fondech a přišel o to. Je zubař a říká, že zuby bude vrtat pořád, že je na tom dobře a dostane se zpátky. Jsou takoví optimističtí," doplnil házenkář.

Krize dotlačila Island na okraj propasti. Před bankrotem Island zachránily půjčky od Mezinárodního měnového fondu a tvrdá omezení státních výdajů. Islandský zázrak skončil fiaskem. "Není to tak, že by to byla závist, ale od začátku, kdy jsem sem přijel, tak mi bylo divné, že na světě může být nějaká země, kde všichni můžou mít všechno, že si můžou pořídit v 17 letech třeba porsche nebo co chce. Jde do banky, zažádá si o půjčku a koupí si tohle auto na úvěr a vůbec nepřemýšlí, jak to dopadne. Byli takoví rozmazlení. Třeba měli byt a řekli si, že chtějí dům. Tak šli zase do banky. Banky byly soukromé a předháněly se v nabídkách. Takhle se dalo snadno přijít k půjčce. To si myslím, že byl největší problém," upřesnil.

Jak tvrdí Michal Dostalík, Islanďané prostě dostali lekci za minulé časy hýření a života na dluh. "Žili si, až to přeháněli. Dávali hrozně najevo, že tady to bohatství je a že si to můžou dovolit. Teď na ně došlo. Myslím, že je to pro ně dobrá škola. Když se o tom bavím s některými lidmi, vím, že je to bolí, také jsem přišel o nějaké peníze, ale nakonec všichni musí uznat, že to teď nějak dopadnout muselo. Teď budou muset být trochu při zemi. Oni se z toho dostanou," soudí o houževnatých obyvatelích Islandu, zvyklých od nepaměti na tvrdé životní podmínky ostrova házenkář Michal Dostalík. Zároveň ale přiznává, že i kvůli současné finanční situaci letos na Islandu končí.

Islanďané nacházejí cestu do levnějších obchodů

Island se na poslední chvíli zachránil před státním bankrotem. Jaké jsou důsledky finanční krize, se kterými se tento ostrovní stát potýká? Jak se na Islandu nyní žije?

V islandské metropoli Reykjavíku jsem byl zvědav, jak ve skutečnosti vypadá slavná vila Hófđi, která byla v roce 1986 místem historického summitu Reagan-Gorbačov. Pamatoval jsem si ji z televize a fotografií jako osamělý dům na břehu moře, obklopený drsnou islandskou krajinou. Vila se nezměnila, ale její okolí je zastavěno moderními stavbami ze skla a betonu, které tady vyrostly za obrovského boomu posledních let.

"Na Island jezdím několikrát do roka a na jaře 2008, kdy ještě nebyla žádná krize znát, tak, když se přijíždělo z mezinárodního letiště v Reykjavíku, bylo vidět, jak se Reykjavík krásně rozrůstá. Nazval bych to městem jeřábů. Když jsem se přijel na podzim, tak to vypadalo, že už to trochu ustává. Teď na jaře 2009 je Reykjavík jakoby méně vystavován. Staveb už je tam méně a trochu to upadá," říká znalec Islandu Josef Chodur.

Jeho slova potvrzuje učitelka na základní umělecké škole v Reykjavíku Inga Jóhanssdóttir: "Můj manžel je architekt. Ale devět z deseti architektů nyní nemají práci. Nemají co projektovat. Stavebnictví je v totálním útlumu. Zaměstnání má, ale práce mu zabere tak den v týdnu, takže už několik měsíců čeká, jak se situace vyvine, jestli nebude lepší studovat něco jiného nebo se poohlédnout v zahraničí. Ale vidíme, že to jinde není lepší, protože krize působí globálně. Chodíme do obchodů, vidíme, jak ceny jdou nahoru, ale platy se nezvedají, také účty, které platíme, rostou, takže je to těžké, je to něco úplně nového. Věděli jsme, že něco přichází, ale nečekali jsem tak masový propad."

Život na Islandu se samozřejmě nezastavil, vše funguje tak, jako před rokem. Alespoň na první pohled. Většina podnikatelů, a to i těch, které krize bezprostředně nezasáhla, s jejími důsledky ale musí počítat. Autobusová firma Gudmundura Tyrgfinssona stavěla každý rok přes zimu speciální autobus pro turisty do těžkého islandského terénu. Letos se toho musela vzdát, protože díly dovážené z Evropy za eura jsou v přepočtu na islandské koruny hodně drahé. Dříve také firma těžko sháněla řidiče.

"Teď to není žádný problém, přichází se jich spousta ptát na práci. Při desetiprocentní nezaměstnanosti si můžeme vybírat, a to ještě před rokem byla nezaměstnanost jen 1,3 procenta," říká Tyrfingur Gudmundsson, syn majitele firmy.

"Vidíme, jak lidi nakupují, jak nakupují potraviny, více chodí do nejlevnějších obchodů a už nekupují velkoplošné obrazovky a podobné zboží, které se dobře prodávalo ještě před rokem. Ano, lidé mění své zvyky," dodává Jóhann Einarsson z autopůjčovny Berg.

"Ovšem nikdo vlastně nevíme, jak špatná ta špatná situace vlastně je," dodává k současné situaci Islandu Renato Gruenenfelder z hotelového řetězce FOSSHOTELS. Předpokládá ale, že turisté budou na Island jezdit ještě víc než dosud. Kurz eura k islandské koruně je pro ně výhodný. A Island každé euro nutně potřebuje.

Státní bankrot je podobný bankrotu rodiny

Zabýváme se státním bankrotem, kterému jen tak tak unikl Island. Země, kterou naplno porazila finanční krize. Co to vůbec státní bankrot znamená?

Jaroslav Šulc z Vysoké školy finanční a správní přirovnal státní bankrot k rodině, která má nějaké příjmy a výdaje a najednou všichni přijdou o práci a není schopna splácet hypotéky a nemá ani na běžné výdaje. "To se stalo Islandu. Státní bankrot jim hrozil v tom směru, že nebyli schopni platit své policisty, důchodce, státní zaměstnance obecně, banky nebyly schopny vyplácet vklady. Takže státní bankrot v tomto směru je neschopnost státu dostát svým závazkům, které má ze zákona, ze smluv a tak dále," uvedl Jaroslav Šulc.

Island zachránila půjčka Mezinárodního měnového fondu. Jaroslav Šulc ovšem nedokázal říci, co by se stalo, kdyby Island půjčku nedostal. "V tomto desetiletí prodělala velký bankrot Argentina. Krize byla násobně větší a čtyři roky trvalo, než ji vyřešili. Argentině přestaly důvěřovat světové trhy a Argentinci řekli, že jim peníze nedají, které si od nich půjčili. Ale byli tak velcí, že si to mohli dovolit. Nedovedu si představit variantu, že by Islandu před půl rokem nikdo nepůjčil," doplnil Jaroslav Šulc.

Ten nechtěl spekulovat o dalších zemích, kterým by mohl hrozit státní bankrot, i když média uvádějí například Maďarsko, Lotyšsko a další. "Ta otázka je velmi vážná a akademická odpověď je taková: Každé zemi na světě hrozí bankrot, pokud se chová finančně neopatrně. V tomto směru není ušetřena ani největší země, jako jsou Spojené státy, které byly na pokraji bankrotu před půl rokem. Obecně platí, že čím je země větší a silnější a mocensky silnější, tak má větší šanci bankrot odvrátit. Třeba tím, že si nechává svůj dluh platit z cizí země. Například americký dluh platí Číňané, a to velmi spolehlivě a po celá léta. V horší situaci je Island. 300 tisíc lidí je jedno Brno, Lotyšsko jsou nešťastníci, těch jsou tam tři milióny, Maďarů je deset miliónů," řekl. Jaroslav Šulc.

Český veřejný dluh už dosáhl jeden bilión korun. Nabízí se proto otázka, jak je na tom v této souvislosti česká ekonomika. "Kdybychom měli dluh dva bilióny, tak bychom byli na průměru Evropské unie. Naše dluhy jsou tedy poloviční. Ten dluh je sice velký, ale ve srovnání s mezinárodními podmínkami je poměrně velmi malý," dodal Jaroslav Šulc.

Čtvrtina lidí, kteří chodí do fitcenter, prý zvažuje, jestli si k vysněné postavě nepomůžou anabolickými steroidy. Sedm procent z nich pak jí "bobule" pravidelně. Plyne to ze zkoumání českého antidopingového výboru.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.