SERIÁL

2) U horníků jsou jako první. Strach nás nutí dávat si pozor, říkají členové báňské záchranné stanice

K trénování zásahů využívají záchranáři speciální polygon

Neustále musí být připraveni vyrazit pomáhat hluboko pod zem. Historie jejich řemesla sahá až do 19. století. Členové báňské záchranné služby musí zasahovat při požárech nebo závalech na šachtách. A právě s nimi jsme v Ostravě natáčeli další díl seriálu Radiožurnálu Když jde o vteřiny.

Budovou Hlavní báňské záchranné stanice společnosti OKD se rozléhá pronikavý zvuk sirény. Záchranáři, kteří drží nepřetržitou službu, se musí co nejrychleji připravit a vyrazit pomáhat.

Čtěte takéVIDEO: Jak mohl vypadat výbuch v dole na Karvinsku. Podívejte se na simulaci polského institutu

Běží dlouhou chodbou a z reproduktorů se ozývá, že se tentokrát jedná o důlní výjezd. „Hoši jedeme k důlnímu požáru, jo!“ dává jen strohé instrukce svým mužům četař Alois Hrabal.

Stát se může cokoliv

Báňští záchranáři přibíhají do rozlehlé garáže, kde jsou zaparkované jejich výjezdová vozidla s červenobílými pruhy. Po celé jedné straně garáže mají šatnu. Všichni se teď rychle oblékají do zásahových obleků. „Tak máme všechno kluci?“ ujišťuje se při nasedání do aut četař.

Při odjezdu pípá vysílačka a záchranáři dostávají další informace od velitele pohotovosti. Stejně jako tento výjezd začíná většina akcí.

„Opravdu, když nám tady zazní siréna a člověk tvrdě spí, je to třeba o půl třetí ráno, tak nevíš, co se děje. To znamená, že jsi napnutý a samozřejmě nervózní, protože člověk neví, do čeho jde. Protože se může stát cokoliv,“ vysvětluje s typickým ostravským dialektem zkušený četař Alois Hrabal.

Jeho práce je náročná, zodpovídá za lidi, kteří se zásahu zúčastní. „Člověk zodpovídá za celou četu. Aby se lidem nic nestalo a domů se vrátili živí a zdraví. Tak jak sjedeme všichni, měli bychom vyfárat ve stejném obsazení.“

U horníků v nesnázích jsou jako první

Báňští záchranáři musí být schopni pomoci na jakémkoliv místě dolu a u horníků v nesnázích jsou jako první.

K trénování zásahů využívají i speciální polygon, kde mají stovky metrů různých tras a nasimulované podmínky podobné těm hluboko v pod zemí. Tedy špatnou viditelnost, teplotu až 40 stupňů Celsia a vlhkost do 90 procent.

„Tady bacha, hoši. Nade mnou je šutr!“ je slyšet i přes celoobličejovou masku pokyny četaře pro záchranáře, kteří zrovna na polygonu trénují. Při reálných zásazích musí být připraveni vyrazit do míst, kde se jen pár minut předtím stalo něco neočekávaného, například otřes, který se ovšem může opakovat.

„Strach si myslím, že má každý, protože každý normální člověk musí mít strach. Protože nikdy neví, co se může stát. Ten strach je velice dobrá věc. Pořád tě nutí k tomu být bdělý a dávat si pozor,“ dodává ke své práci četař Alois Hrabal.

Alois Hrabal je na hlavní báňské záchranné stanici od roku 1994. Za tu doby zažil spoustu výjezdů jak se šťastným, tak i se smutným koncem: „To patří k životu a k záchranářině. My s tím musíme počítat. Člověk si hrábne takzvaně na dno sil. Je to někdy smutné, když člověk musí vyvážet mrtvé. Ale měli jsme třeba zásah, kdy jsme měli polského pracovníka na vrchní špici Poruba, kde ho zasypalo. Vytahovali jsme ho z horniny tři hodiny. Nakonec se nám to podařilo. Byla z toho velká radost, protože není jednoduché, když je člověk zasypaný skoro až k prsu.“

Báňští záchranáři mají výzbroj vážící několik desítek kilogramů. To má svůj důvod. Většinu věcí si s sebou musí vzít při každém zásahu.

„Je to komplikované tím důlním prostředím a také tím, že co si s sebou nevezmete na to dané pracoviště, to už vám nikdo v rozumném čase nedonese. A musíte si poradit za každých okolností, protože další pomoc může přijít až za hodinu, za dvě,“ vysvětluje výjezdový lékař Martin Dokulil.

Báňským záchranářem se stáváte celý život

Aby se člověk stal báňským záchranářem, musí mít za sebou minimálně dva roky práce na šachtě a musí absolvovat výcvik včetně fyzických testů.

Čtěte také‚Každý má strach, je to těžké.‘ Horníci se poprvé po tragédii vracejí do Dolu ČSM

„Děláme čtrnáctidenní kurz zakončený slibem báňského záchranáře do rukou ředitele hlavní báňské záchranné stanice. Potom se stane báňským záchranářem na papíře. Ale báňským záchranářem se stáváte celý život, protože se musíte učit,“ popisuje vedoucí výchovy a výcviku Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě Jaroslav Španihel.

Zaměstnání je pro většinu mužů zároveň posláním. „Odkud v dole ostatní utíkají z místa nehody, tak tam báňští záchranáři jedou a zachraňují lidské životy. Havíři nás mají rádi, že jim pomůžeme. Ale nečekejte, že třeba když vyprostíme nějakého zaměstnance OKD, že by se psaly nějaké plakáty, tak to není,“ uzavírá Jaroslav Španihel. Jeho muži mají ostrý výjezd zhruba každé dva dny.