„Když chléb došel, pekli jsme placky z trávy.“ Osvobozený Lyman se vzpamatovává z ruské okupace

Bez elektřiny, pitné vody a s minimem jídla – v těchto podmínkách žijí tisíce lidí na čerstvě osvobozených územích v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Ve městě Lyman zůstalo po dobu ruské okupace několik tisíc lidí, kteří se z hrozné zkušenosti ještě stále nemohou vzpamatovat. Přežít zimu v rozbombardovaných domech bude ale těžké.

Před bytovkou s rozbitými okny se na slunci vyhřívá důchodce pan Volodymyr. Solárními panely si nabíjí mobilní telefon.

Na otázku „Jak to jde?“ odpovídá: „Ale jo, jestli se dá takový život nazvat životem… Od února jsem se nikam nehnul. Přijeli Britové a ptali se: ‚Proč tady proboha zůstáváte?‘ A kam mám jet? Do Británie? Kdo nás tam potřebuje?“

Pan Volodymyr

Miny, kam se podíváš

Pan Volodymyr zůstane v Lymanu. Ze všeho nejvíce se teď bojí zimy. „Tady bude hrozně, až začne sněžit. Nemám ani kamínka. A kam bych je v bytě postavil? Bez komína mi zakouří celý byt a v tom se přece vůbec nedá žít,“ říká bezradně.

A nemám ani dost dříví na celou zimu. Něco jsem si v létě nanosil ze zničených domů, ale zdraví už mi neslouží. Dříví mi stačí akorát tak na to, abych si venku na ohni uvařil vodu a čaj.“

Hned za domem přitom začínají krásné borovicové lesy se spoustou dříví. Do lesa se ovšem pan Volodymyr s manželkou neodváží, všude jsou totiž miny. „Ti, kteří se tam vydali, už se nevrátili. Jejich roztrhaná těla tam leží doteď,“ popisuje beznadějnou situaci Volodymyr.

My už jsme se ženou taky měli namále. Čtrnáctého dubna jsme spěchali vybrat peníze z banky, stáli jsme ve frontě, když něco vybuchlo. V bance zkolaboval počítač a peníze jsme nevybrali. Všichni se rozutekli,“ popisuje.

Mokrý chleba a placky z trávy

V květnu Lyman obsadili Rusové a začalo být zle. „Dali mi dva pecny chleba, ale navlhlé. Musel jsem je vysušit – k tomu se výborně hodí vojenské maskovací sítě, kterých je tu dost. Vřele doporučuju,“ dodává senior.

Pak ale chléb došel a tak jsem nasbíral bylinky – řebříček obecný, což je bylina vojáků. Už vojevůdce Suvorov nařídil, že každý voják musí mít v kapse sušený řebříček. Z nasušeného řebříčku a trávy jsme pak pekli placky. Řeklo by se, že člověk v takových podmínkách nepřežije – a vidíš, dá se,“ shrnuje.

Paní vaří vodu v prádelním hrnci, protože se chce umýt. Předtím už uvařila polévku a také žrádlo pro psy

Psí slzy

Tito postarší manželé měli štěstí, že jejich byt zůstal jakžtakž pohromadě. Sousedi dopadli mnohem hůř. „Do tohohle domu se trefili asi pětkrát. Střecha nikde a dole je jáma, že by se do ní vešel tank T-34 i s hlavní. U nás to jenom vyrazilo okna, balkon zůstal celý, popisuje Volodymyr.

Místní se starají i o psy a dávají jim najíst

Říkal jsem manželce: to nestojí za úklid. A měl jsem pravdu. O pár dní později proletěla raketa skrz náš dům a dopadla do garáže, kde shořelo auto. Měli jsme díru z ložnice do kuchyně. Naštěstí jsme tu noc spali ve sklepě, pokračuje ve vyprávění Volodymyr.

Je to místnost dvakrát jeden metr. Spal jsem na třech stoličkách a pode mnou pištěl pes Kuzja. Měl bys slyšet, jak ten plakal.“

Jaro s vůní střelného prachu

Na každodenní ostřelování si už tady všichni zvykli. „Když to přestalo bouchat, uvolnili jsme se – a potom buch, buch! Výborně – a znovu do sklepa nebo alespoň k podezdívce domu,“ líčí Volodymyr každodenní válečnou rutinu. Jeho manželka dodává, že teď už chtějí jenom klidně žít.

Letos to opravdu nestálo za nic, potvrzuje Volodymyr. „Všechno kvetlo, byla to nádhera. Ty šeříky… Ani ke květinám jsem si nepřivoněl, čichal jsem jenom střelný prach. Ale co když bude ještě hůř? To se máme pověsit? Všechno se může stát,“ krčí rameny.

Jeho žena ale nesouhlasí. Nedokáže si představit, že by se jim mohlo přihodit ještě něco horšího.

Lidé se z následků války postupně vzpamatovávají, ale život se podle nich do Lymanu nevrátí ještě minimálně půl roku
autoři: Martin Dorazín , and
Spustit audio

Související