Když chci fotit muzikanta, musím poznat, kdo to je, říká člen Berounských fotoriků. Vystavuje v Galerii Vinohradská 12

Čtěte také

Proměna Dolní oblasti je příklad dobré praxe. Za krásnou architekturou ale jděte dál do Vítkovic, radí fotograf

Jaké jsou vaše krásné závislosti, jak se společná výstava celkem 18 osobností jmenuje?

Tak moje největší závislost je medicína, děti, ale protože jsem s aktivní činností skončil a věnuji se léta fotografie, tak asi to bude fotografie.

A který žánr je vám nejblíž?

Těžko říct, člověk začíná, každý fotograf má určitý vývoj, napřed fotografuje přírodu, něco, co je jednoduché, nebo co si myslí, že je krásně. Ale pak přijdete na to, že člověk by to, co fotografuje, měl trošku znát. A k přírodě jsem zas tak úplně nepřišel, protože jsem pracoval v nemocnici. Tak jsem si hledal další žánr, který by mi víc vyhovoval.

A protože jsem měl vždycky blízko k hudbě, učil jsem se na piano a kytaru, i když to úplně nedopadlo podle mých představ. Ale nakonec jsem si domluvil fotografování v Klubu Labe v Hořovicích, kde zrovna odcházel fotograf. A 13 let jsem fotil více méně každou sobotu a neděli rockové koncerty a všechno, co tam bylo.

V čem je žánr focení rockových skupin specifický?

Je to takový zvláštní druh reportáže. Na rozdíl od běžných reportáží vyžaduje větší osobní kontakt, musíme dopředu vědě, co bude fotograf dělat, musíme se s hudebníky domluvit. A navíc jsem vždy chtěl, abych si udělal představu, jaký ten člověk je. Takže jsem vždy trval na tom, a vždy se mi to podařilo, abych alespoň deset minut mohl s tím člověkem mezi čtyřma očima mluvit.

Výstava Krásné závislosti – Berounští fotorici|foto:Český rozhlas

Jak jsem četl, tak tahle práce zásadně změnila váš přístup k fotografování. Jak?

 Určitě, protože tahle práce vyžaduje něco jiného, není to o krajině, není to ani jen tak jednoduchá práce, jako když půjdu po ulici a někoho si vyfotím, i když se snažím vždy, aby člověk věděl, že ho fotografuji, nemám rád to kradení duší. Ale koncert by měl mít větší vypovídací hodnotu, nejenom o tom člověku, ale i o hudbě. Když děláte takovou věc, fotíte hodinu, tak vyfotíte spoustu věcí, které pro člověka nejsou typické. A to je jedna věc, která se odlišuje od klasické reportáže, tam může být kde co, ale když fotím muzikanta při práci, tak by to měl být to, co je pro něj typické.

Co je seskupení Berounští fotorici?

Volné sdružení lidí, kteří se sešli, protože mají blízko k fotografii, láká je to, baví je to. Navíc v té době byl krátce v Berouně pan Vilém Krob, který byl první český fotograf, který získal cenu na World Press Photu. A ten nás přivedl k tomu, že bychom měli vystavovat.

Nejvíc se fotografie proměnila dostupností

Co na výstavě ve Vinohradské 12 vystavujete?

Teď tam mám soubor, který není úplně typický pro moji práci, ale v poslední době se zabývám fotografií s lidmi, inscenovanou fotografií, někdy i akty. Jsou tam inscenované fotografie, které jsem vyfotil s modelkami. Mohlo by se to nazvat i portréty.

Jak fotografie za více než čtvrt století proměnila?

Nejvíc se proměnila dostupností, protože dřív, když chtěl někdo fotografovat, tak si musel opatřit spoustu věcí, a ne každého to bavilo. Dnes každý, kdo má telefon, tak může fotografovat. A těch fotografií vznikají miliony.

A není toho už moc?

Určitě toho je moc, ale řekl bych, že kvalitních fotografií nepřibylo.

Čtěte také

Fotografie byla před 100 lety slavnostní událost. O snímcích se muselo víc přemýšlet, říká sběratel Wágner

Jak se pozná kvalitní fotografie? Dnes za nás fotí chytré telefony, které tu fotku udělají samy. V čem tkví to, že je kouzlo fotografie, která se vystaví, a najednou v tom člověk vidí něco, co druhý ne?

To je právě v tom, že to je jednoduché. A když je to jednoduché, tak se o tom nemusí tolik přemýšlet. Když si vezměte foťák, tak už přeci jenom začnete přemýšlet, protože už vepředu vidíte tu práci, která vznikne. A když už to děláte, tak by to mělo mít nějakou vypovídající hodnotu. To se většinou u mobilů neděje, ale když zkušený fotograf vezme do ruky do mobil, také udělá dobrou fotku.

Jak velký to bylo pro vás přechod od analogu k digitálnímu foťáku?

Veliký, je to jiný styl práce, která mi daleko víc vyhovovala než analog. Moc jsme toho tam neviděli, což mě mrzelo, a musel si člověk rozmyslet, jestli se budete dívat na člověka, nebo do toho foťáku. Teď to vidím všechno, navíc do určité míry vidím i výsledek. A vidím ho hned.

Co najdeme v knize Popovické máje a masopusty? Poslechněte si celý rozhovor.