Kdo není slyšet, jako by nežil. Káhira je hlučná, ale i tak jí to sluší

9 fotografií

Totální chaos aut, taxíků, mikrobusů a oslích spřežení tady na křižovatce u mešity Sajjidy Áiši jasně vysvětluje, proč je hlukové znečištění Káhiry tak pekelné.

V sousedství historických hřbitovů se tu nachází jedno z dopravně nejzatíženějších míst v Káhiře. Není tu jediný semafor ani policista, řidiči se musejí vecpat do svého směru o centimetry dříve než soupeř. Klakson je v této bitvě mocnou zbraní, alespoň si to tu všichni myslí.

Čtěte také

„Na ulici na nás pokřikují,“ svěřují se české studentky arabistiky v Káhiře. Zůstávají ale v klidu

Bez hlasivek do dopravy nelez

Já se ale teď potřebuju dostat domů, a tak vyhledávám svůj spoj. Jak jinak než po sluchu. Bílé mikrobusy jsou natlačené v jednom rohu křižovatky. Na sobě nemají jediný nápis, ale řidiči pilně obcházejí své koráby a vykřikují jména čtvrtí. Kdyby měli pochroumané hlasivky, asi by nevydělali ani libru.

Klakson je povinnou zbraní každého káhirského řidiče|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Potenciální cestující tak mají zrak uvolněný k hlídání, aby je nepřejelo auto nebo osel, a k vyhledání spoje jim stačí jen dobře nastražené uši.

Mikrobus mě dovezl kousek od domova, tak ještě rychle něco nakoupit. Stánkaři se zeleninou halekají na kolemjdoucí, jako by nebylo vidět, že prodávají meruňky nebo cibuli.

Za rohem je ale větší provoz aut a trhovci už přišli na to, že hlasivky mají jen jedny. Všichni si tady proto pořídili malý čínský megafon na baterky, který za ně dokola jako kolovrátek hlásí nabídky.

Čtěte také

Tohle není jódlování, ale prodej artyčoků. Vítejte v centru Káhiry

Kdo není slyšet, neprodá

V naší čtvrti jsou ulice přece jen výrazně klidnější. I když si pak ale sednu doma ke stříhání reportáže, vyplatí se mi mít uši nastražené. I kolem našeho domu totiž procházejí neodolatelné nabídky.

Kolportérské řemeslo dovedli tito pouliční prodavači k úplnému umění. Pan Ahmad tady jako každý den ze své motorové tříkolky neboli tuktutku prodává fúl, tedy vařené boby – lidové egyptské jídlo. Ze své obrovské kulovité nádoby je ještě vařící nabírá dlouhou sběračkou a zákazníkům je dává do sáčků.

Pan Ahmad každý den ze své motorové tříkolky neboli tuktutku prodává fúl, tedy vařené boby – lidové egyptské jídlo|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Mezitím se mu už ale do místního éteru nabourává konkurence. Blíží se pan Fauzí se svými artyčoky. Kolem projíždí na kole prodavač propanbutanových bomb, na bicyklu má připevněné dvě a ozývá se údery těžkým klíčem o bomby. Slyšet je i pan Mahmúd, který vykupuje po domech staré harampádí.

A když projíždí zelinář s hromadou rajčat a brambor na oslím vozíku, spouštějí mu hospodyňky z vyšších pater na provaze košík s penězi a zpátky si ho vytahují plný zeleniny. To je takový vděčný káhirský zlepšovák.

Muezíni, volume doleva!

Jediný den v týdnu, kdy si uši můžou trošku odpočinout, je volný pátek. Jenže v páteční poledne zase obsadí veřejný prostor náboženství. Ze všech stran se začnou překřikovat muezíni, kteří už dávno nevolají vlastním hrdlem, ale postupně a nenápadně přidávají hlasitost na svých zesilovačích. A když svolají všechny pravověrné, rozlehne se ulicemi asi hodinové kázání.

Čtěte také

„Chci máslo a chleba!“ Se slušností v egyptské Káhiře nikam nedojdeš

Život v Káhiře stojí na sluchových informacích. Možná je to zažitý zvyk z dob negramotnosti. Děsím se ale, co nastane, až tady v té hlukové inflaci nakonec všichni o sluch přijdou.