Každý se může dostat do situace, kdy je jeho základní právo ohroženo, varuje bývalá ombudsmanka Šabatová

28. únor 2020

Před nedávnem se Anna Šabatová rozloučila s úřadem veřejného ochránce práv, kterému věnovala řadu let svého života. Nejprve v roli zástupkyně a po sedmileté pauze se stala jeho šéfkou. „Dostavil se určitý typ úlevy, ale zůstaly i obavy,“ přiznává někdejší disidentka a chartistka v Osobnosti Plus.

„Obavy mám z toho, co je všeobecně veřejně známo. Nebyla jsem nadšená tím, že byl do funkce ombudsmana navržen doktor Stanislav Křeček, a nebyla jsem ráda, že byl do funkce zvolen,“ vysvětluje.

Čtěte také

„Myslím, že není vnitřně připraven věnovat se všem stejně. Poslední týden sice změnil rétoriku a najednou tvrdí jiné věci, než které říkal po dobu šesti let a ve své volební kampani. Teď ujišťuje, že je připraven. Ale pro mě je tam málo konzistentnosti,“ naznačuje. 

Problém by podle ní mohl nastat v případech týkajících se diskriminace Romů, muslimů nebo sexuálních menšin. Nechci ale předjímat, kancelář pod jeho vedením ještě nezačala nic produkovat, musíme pár měsíců počkat. Pak se uvidí, jak se to bude vyvíjet,“ zdůrazňuje Šabatová.

Optimistická

Sama už o opětovné kandidatuře neuvažovala. „Jednak jsem už měla zkušenost, co to znamená šest let v opravdu velkém nasazení. Také tam byl věk. Věděla jsem, že můj mandát bude končit a budu mít necelých 69 let. Věděla jsem, že po šesti letech budu unavená.“

Čtěte také

„Mám na starosti péči o manžela, se kterou mi v Brně hodně pomáhaly sociální služby… On už by to nezvládal. Prostě jsem to vyhodnotila i z osobního hlediska jako správné,“ vysvětluje. „A úplně teď pomíjím otázku, jestli bych byla zvolena, nebo nebyla. Spíš si myslím, že bych nebyla zvolena. To ale není to podstatné, proč jsem nekandidovala.“

Za svůj úspěch považuje Šabatová to, že se jí podařilo hodně lidí motivovat. Za největší devizu zase svoji povahu, která je, jak sama říká, velmi optimistická. „Takže jsem schopná vidět, že jsou i dobré věci. Ne vždy byl stěžovatel v právu, ne vždy se dalo něco udělat a tam bylo velmi důležité, jak to tomu člověku vysvětlíme. Vždycky jsem se snažila, aby byly odpovědi co nejpřiléhavější,“ popisuje.

Udělala jsem, co jsem mohla

Co se týče uplatňování práv a vymahatelnosti práva, situace se v Česku podle ní zlepšila. „Kdybych porovnala rok 2001, kdy jsem to začala systémově vnímat, a dnešek, jsem přesvědčena, že se stání správa zlepšila. Byl přijat nový správní řád, existuje správní soudnictví, sjednocuje se výkon praxe…,“ přibližuje.

Čtěte také

To ale neznamená, že je všechno v pořádku. Věcí, které tady chybí, je podle Šabatové mnohem víc. Připomíná například vážné mezery v ochraně klientů sociálních služeb nebo absenci bezplatné právní pomoci. „Je to něco, co by mělo být přístupné všem, bez omezení. Nějaké změny v této oblasti sice nastaly, ale velmi nedostatečné... Pro lidi s postižením a opatrovnictví by měl být zvláštní zákon. Upozorňovali jsme na to, zatím se to ale nepodařilo prosadit,“ přiznává. „Nevnímám to jako svoji chybu, protože jsem udělala všechno, co jsem udělat mohla,“ dodává. 

Šabatová ale také připomíná, že většina doporučení, která ombudsman dosud vydal, se naplnila. „Akorát to trvá mnohem déle, než by člověk čekal. Odpovědnost tedy není na ombudsmanovi, ale aparáty jsou velmi pomalé. Je tu určitá neochota politiků vnímat i drobné problémy a snažit se, aby ty zákony byly dobré,“ říká bývalá ombudsmanka.

Proč je podle ní důležité, aby společnost neopustila téma lidských práv? „Lidé by si měli uvědomit, že každý se může dostat do situace, kdy je nějaké jeho základní právo ohrožené. Třeba tím, že hodně zestárne a nebude mít služby,“ upozorňuje.

Poslechněte si celý rozhovor Lucie Vopálenské s Annou Šabatovou. Dozvíte se mimo jiné, co nejdůležitějšího jí dalo působení v úřadu ombudsmana, za jak vážnou oblast z pozice veřejného ochránce práv považuje cizinecké záležitosti, nebo jak vnímá postoj Česka v udělování občanství a v azylových řízeních.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.