Každé ráno varšavskou babičku vítá motorkářská dílna

Simson, Čezeta, Jawa,WMF. Všechny tyto značky umí devadesátiletá paní Kwapiszová opravit. Jakoukoliv část starých motorek by dnes dokázala rozebrat a opět složit i ze zavázanýma očima. U motorek totiž strávila skoro celý svůj předlouhý život.

"Všechno to začalo hodně dávno. Tato dílna má za sebou už velkou historii. Založil ji v roce 1953 můj muž a já jsem mu od začátku pomáhala. Po jeho smrti jsem pak firmu převzala. To bylo před šestadvaceti lety," vzpomíná velmi vitální žena.

Devadesát let bych jí absolutně netipoval. Má jemnou pleť, žádné šediny a štíhlou postavu. O tom, že by servis zavřela poté, co ovdověla, nikdy neuvažovala.

"Ne, to ne. Pokud firma fungovala, byly prostory, klienti, hodně práce, tak by bylo hloupé toho nevyužít. Navíc mi pomáhal mechanik, kterého zaučil ještě můj muž," popisuje stručně osud ve Varšavě proslulé opravny starých motocyklů její majitelka a ukazuje mi lety opotřebované nářadí.

Každý den přesně v devět hodin ráno svou dílnu v centru města otevírá a ve tři odpoledne končí. Jinak si svůj život ani nedokáže představit. Lenošení doma? Klábosení s důchodci? Ani náhodou. "Ne, ne. Dávám přednost práci, musím být něčím zaneprázdněná, chci být v kontaktu s lidmi. Doma bych sedět nemohla. Zatím se cítím velmi dobře," říká mi.

"Mám z toho radost. Výdělek je sice nepatrný, ale mám jak naplnit celý den a na ležení a čtení knížek mám ještě dost času," plánuje si podnikatelka, která ještě donedávna sama jezdila na motorce. Dnes už ji vyměnila za auto. V devadesáti letech tak rozhodně patří mezi nejstarší řidiče v Polsku. A jak její způsob života komentuje její třiašedesátiletý syn?

"Dívám se na to asi jako vy. S údivem, ale také zároveň s radostí. Je to rozhodně lepší, než kdybych měl maminku vozit na invalidním vozíku. Mám strach, že mě přežije," dodává s úsměvem Marek Kwapisz. V dílně nepomáhá, ale skoro každý den se za matkou zastaví. A jak on si vysvětluje její neskutečnou vitalitu? V čem spočívá ten recept na dlouhý a hlavně optimismem naplněný život?

"Za to, že je na tom tak dobře, může i její silná vůle. Velmi dbá o životosprávu, jí zdravě, ráno nevyjde z bytu, pokud si alespoň patnáct minut nezacvičí. Raději stojí, než by si sedla. Dokonce boty si zavazuje ve stoje. Ona prostě o sebe celý život dbá a je to na ní vidět," vyjmenovává ty hlavní důvody skvělé kondice své matky Marek Kwapisz.

Dílna není velká. Je to taková úzká nudle s dlouhým pracovním stolem. I proto moderní, velké motorky paní Kwapiszová neopravuje. Nevešly by se jí do servisu.

Irena Kwapiszová má stálé klienty, někteří z nich k ní chodí už desítky let. Vědí, že tak jako ona rozumí starým motorkám málokdo. "Mám klienta, který už má asi tak pět starých kousků. Je to sběratel. Vykupuje poškozené a nepojízdné motorky a já mu pak dělám generální opravu. To mám asi nejraději," přiznává majitelka servisu.

Dodává, že dodnes není těžké sehnat potřebné náhradní díly i na české značky, jako jsou Jawa nebo Čezeta. Dá se říct, že k motorkám strhla celou rodinu. "Vnučka, které je třiadvacet let, jezdí na BMW. Už byla na motorce v Norsku nebo v Itálii a moc ji to baví," svěřuje se mi paní Irena a vnučka Weronika zrovna zastavuje před servisem.

"Od mala jsem chodila za babičkou do dílny. Učila mě všem technickým novinkám. To ona mě nakazila láskou k motorkám," přitakává vnučka paní Kwapiszové a podobnou odpověď má i syn Marek. "Jezdím na motorce, vedu klub motorkářů a na stará kolena se to stalo mou velkou vášní. Určitě to je díky matce," dodává Marek Kwapisz.

Devadesátiletá žena s neuvěřitelnou energií už bude za chvíli zavírat. Zítra v devět ovšem zase dorazí do své dílny. Jak to už dělá skoro šedesát let. "A jak dlouho ještě budu pracovat? Co mi budou síly stačit. Můj život jsou totiž motorky."