Kanoe je moje nová radost. Vydržím v ní ale jenom dvacet minut. Bolí z ní nohy, směje se kajakář a olympijský vítěz Jiří Prskavec

12. červen 2022

Pražská Troja hostí Světový pohár ve vodním slalomu a Radiožurnál je u toho. Do R-streamu usedl nejúspěšnější český kajakář a olympijský vítěz z Tokia Jiří Prskavec, který včera dojel jako čtvrtý. „Mrzí mne to hlavně kvůli divákům a kvůli tomu, že Troja je moje domácí trať. Takový je ale sport,“ usmívá se. V čem je kanál v pražské Troji specifický? A v čem se liší trénink na kajaku od tréninku na kanoi?

Co říkáte atmosféře závodů?

Je to úžasné. V posledních dvou letech jsme závodili převážně bez diváků nebo v hodně omezeném počtu diváků. Vrátit se do předcovidových dob, jet před plným kotlem v pražské Tróji s moderátory Danem Stachem a Mírou Lencem, to je prostě něco úžasného a my to máme strašně rádi. Asi není lepšího závodu na světě než toho našeho v pražské Troji.

Čtěte také

Během závodu přece nevnímáte kulisu fanoušků. Nebo snad ano?

Člověk neslyší úplně jednotlivé hlasy nebo komentář, ale samozřejmě kulisu nějakým způsobem vnímá. A zvlášť v těch spodních pasážích trati, kde už docházejí síly, tam to závodníka žene dopředu. Ví, že je za ním obrovská tribuna, která chce, aby jel co nejrychleji a vymáčkl ze sebe ještě o trošičku víc.

Vy závodíte v kajaku, ale rozhodl jste se přesedlat a být tak trošku Ester Ledeckou. Můžete to vysvětlit?

Tak u nás je to pořád jenom jiná disciplína, ne jiný sport. Nicméně ano, ta kanoe je hodně jiná než kajak. Vlastně jsem hledal novou náplň a novou radost ve sportu, protože po olympiádě jsem věděl, že jsem už dosáhl na všechno, na co jsem mohl. A chtěl jsem si najít něco nového nebo spíše to nějak okořenit, a proto jsem se rozhodl pro singl kanoi.

Čtěte také

Využívám ji na každém tréninku. Odjedu svůj kajakový trénink a pak si ještě 20 minut pojezdím na singl kanoi. O moc déle v ní nevydržím. Ono se v ní totiž klečí a klečí se poměrně hodně nízko, takže z toho strašně bolí nohy.

Minulý víkend jsem se zúčastnil nižšího stupně závodů v České republice, takzvaného Národního kontrolního závodu, z kterého se musím nominovat do Českého poháru tak, abych mohl startovat v příštím roce na nominačních závodech. To se mi pravděpodobně podařilo a tím, že budu přednominován na kajaku, tak v příštím roce bych chtěl nastoupit do nominačních závodů. Ale samozřejmě kluci, kteří tady startují, jsou ještě o hodně přede mnou.

My kajakáři máme výhodu, že pod námi teče voda. Koukat do ní před závodem uklidňuje.

Znamená to, že byste se potom mohl dostat i do reprezentace a závodit v této disciplíně třeba na olympiádě?

Takto daleko bych nerad koukal, přestože mě to strašně baví. Vlastně jsem se vrátil o hodně let zpět, protože na kajaku už těch chyb během tréninku neudělám tolik. Řeším vlastně jen detaily průjezdů, zatímco na singl kanoi si užívám, když tu trať vůbec projedu. Je to tedy opravdu úplně dětská radost z jednotlivých průjezdů. To mě strašně naplňuje.

Když bych si ale najednou řekl, že pojedu na olympiádu, o tohle všechno přijdu, protože najednou na sebe vytvořím tlak. A to já nechci. Já chci zažívat  běžnou radost ze sportu, tak jako když si kdokoli jiný jde zasportovat, zakopat nebo zaběhat. Rád bych si to udržel co nejdéle, a proto ani tyto ambice vlastně mít nechci.

Čím je kanál v pražské Troji specifický? V čem spočívá výhoda přehazování pádla? Proč musel Jiří Prskavec navzdory tomu, že v trojské loděnici vyrostl, jezdit na trojkolce? Co všechno mu dal pobyt v Kanadě? V čem jsou specifické kanadské řeky? A jaké je vlastně přátelství na vodě mezi závodníky?

autoři: Zuzana Burešová , opa
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová