Kamarádky nejen na place? „Okamžitě jsme se zamilovaly,“ popisuje natáčení Bardotek Eva Holubová

Chybí nám tady třetí bardotka, Dagmar Havlová. Znaly jste se už před natáčením, nebo vás seznámili až na place?

Eva Holubová: Já jsem se s ní znala hodně dlouho, ale pozor – přes jejího manžela, nikoliv že jsme spolupracovaly. Seznámil nás Václav Havel, kterého jsem znala ještě dávno předtím. Ještě když lidi radši přecházeli na druhou stranu ulice, když ho potkali. A pak jsme spolu točily film Václava Havla Odcházení, takže toto byla naše druhá pracovní zkušenost. Děvčata se osobně neznala, myslím.

Čtěte také

Protiprávní sterilizace žen? Teď je čas otevřít debatu, za deset let bude pozdě, říká režisér Ostrochovský

Pavlína Pořízková: Dášu jsem potkala jednou tady v hotelu Pupp na snídani. Měla takové velké sluneční brýle, tak na mě akorát kývla, já jsem kývla nazpátek. To bylo všechno. Ale tentokrát hrajeme tři nejlepší kamarádky a když jsme začaly zkoušet, šly jsme první k Dáši, abychom dělaly scénu s ní a potom k nám přišla Evička. Okamžitě jsme se na sebe podívaly a říkaly: „Jo, my můžeme být kamarádky.“ Nejenže to budeme hrát, ale budeme.

EH: Jo, okamžitě jsme se zamilovaly. Nosím od té doby tyto bambule a toto nosila Pavlínka. Ona nenosila ty bambule, protože má víc vlasů a já aby tam něco bylo. A od té doby píšou, že jsem zase začala pít. Alkohol ne, ale bambule jo.

Podívejte se na webkamery. Když se ještě dostanu k Dagmar Havlové, jako divák můžu říct, že třeba způsob, kterým leze na barovou stoličku a nádherně jí to nejde, to je jako z nějaké grotesky. Netušíte, jestli to bylo ve scénáři, nebo jí to prostě jenom nešlo a improvizovala?

EH: To teda fakt nevím.

PP: Ne, to dělala naschvál. Je komická herečka. Já taková velká herečka nejsem. Dívala jsem se na Dášu i na Evu a viděla jsem, co to znamená být opravdu výborná herečka a jak si můžou vybrat. Víš, když hraju, tak si nemůžu vybrat, já jenom jsem. Ale když to dělá Eva nebo Dáša, tak mají celou paletu barev, ze kterých si můžou vybrat.

Sledovala jsem to a úplně mi z toho bylo na nic: „Aha, tak se to dělá!“ A hrát s nimi pro mě bylo lehké, protože všechno, co jsem musela dělat, je se na ně dívat a pokoušet se vzpomenout si na češtinu.

Jde do věcí a má velikou odvahu být svobodná.
herečka Eva Holubová o Pavlíně Pořízkové

Právě jsem se chtěla zeptat na tu čestinu.

EH: Ne, je to trošku jinak, v angličtině bychom to nedaly. Ale Pavlínka je tak dobrá v češtině – no, prostějovštině –, že nás nenapadlo, že když začneme improvizovat, je chudák ve zmatku a nemůže reagovat tak rychle.

Ale během pár hodin, pár dnů nám naprosto stačila, protože Pavlína má v sobě to, že jak je otevřená a nebojí se, že se náhodou ztrapní nebo něco takového, jde do věcí a má velikou odvahu být svobodná. Takže nás neomezovala.

Mě by zajímalo, jestli jste u všech slov ve scénáři okamžitě věděla, co znamenají, nebo jste potřebovala, aby vám to holky nahodily.

Čtěte také

Protiprávní sterilizace žen? Teď je čas otevřít debatu, za deset let bude pozdě, říká režisér Ostrochovský

PP: Většinou všemu rozumím. Když na mě mluvíš česky, tak většinou všemu rozumím, pokud to není slangové nebo moc rychlé. A ve scénáři to nebyl problém, protože česky pořád čtu bez problému. Četla jsem v češtině hodně dlouho potom, co jsme odsud odjeli.

Moje nejoblíbenější knížka byla Babička Boženy Němcové, to jsem četla pořád, asi 200krát, protože se mi stýskalo po babičce a po Česku, když jsem byla malá. A taky jsem milovala Aloise Jiráska a takové ty české sentimentální knihy. Nad tím jsem brečela. Takže pořád číst umím, akorát tam někdy nejsou slova. Kdybyste mě slyšeli v angličtině, tak to jsem opravdu srandovní, když chci být srandovní.

EH: Ty jsi geniální.

Věk jako výkon

V Bardotkách hrajete bývalé spolužačky, které možná slaví šedesátiny, ale vyvádí, jako by jim bylo 19, maximálně 20. Máte nějakou teorii na to, kdy člověk začne vážně stárnout?

PP: Víš co, začneš stárnout, když už tě život nebaví. A mě život baví čím dál tím víc, takže asi spíš mládnu. A myslím, že tak to je pro nás všechny. Když tě přestane bavit život, dáš se do kolejí, už se nedíváš ven a věci tě nebaví a nejsi zvědavá, tak budeš stárnout. Tomu nejsem ani blízko.

Čtěte také

„Hysterie, emoce, temnota, láska. Je tam všechno.“ Denisa Barešová představuje nový film Davida Ondříčka

EH: Máme tady takovou mylnou představu, že se stáří počítá přes léta. Osobně říkám, že mi je 77 místo 67, protože lidi říkají: „No, na to vypadá dobře. To se ta Holubka drží.” Pak to má taky druhý důvod, že si říkám: „Ne, mně je o 10 míň, to je skvělé!” Prostě si s tím takto pohrávám.

Myslím, že stárnout začneme, když ztratíme víru v naději a lásku k životu a když začneme být malověrní. To je největší rouhání nebo největší hřích, být malověrný. Věřte si a najděte si někoho, komu můžete věřit. Třeba psa, někoho živého. Nebo Boha – nebo obojí, to je úplně jedno. Manžela, psa, Boha…

PP: A kamarádky! Když máš dobré kamarádky, které se na tebe podívají…

Ráda se ptám lidí, jak jsou staří, protože si myslím, že to je jako medaile.
herečka Pavlína Pořízková

Říkají, že věk je jenom číslo.

PP: Tak to nesouhlasím, protože jsem velice pyšná na to, že jsem na tomto světě 61 let a 61 let tvrdě pracuji – byla jsem maminka, byla jsem žena, měla jsem kariéru. Na těch 61 letech záleží, protože mě to udělalo moudřejší. Ráda se ptám lidí, jak jsou staří, protože si myslím, že to je jako medaile.

To znamená, že si to máme v hlavě nastavit tak, že jsem rok co rok zajímavější a zajímavější?

PP: Ano. Takže když se mě zeptáš, jak jsem stará, ráda odpovídám, že jsem tady na té zemi byla 61 let, protože to je výkon.

EH: To je pravda. A my si můžeme říct na adresu mladých: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my – těžko říct, jestli budete vy.”

Byl v Bardotkách prostor pro hereckou improvizaci? Jaký typ muže se na film půjde podívat? A dá se proti stárnutí bránit humorem? Poslechněte si celý rozhovor!