„Kam se mám vrátit? Do těch ruin?“ Lidé z Družkivky se před evakuací ze zóny smrti loučí se svými domovy

Pan Viktor, kterému je asi 70 let, popisuje, jak ve vedlejší ulici obce Družkivka shořely po ruských útocích čtyři rodinné domky. Neustálé bzučení dronů nad hlavami už prý ani nevnímá.

Čekáme na evakuační pancéřované auto a mě to táhne do úkrytu ve sklepě. Pan Viktor ale říká, že včera do sklepa přiletěl dron nebo granát, takže ani to není bezpečné místo. On sám škrábal předevčírem před domkem brambory, když jeden dron spadl do dvora.

Z domku vedle nás – kde se vzal, tu se vzal – vyběhl ukrajinský voják, který ale vůbec nevypadal jako hrdina z náborových billboardů. Povídá, že čeká na svůj mavic, na malý výzvědný dron, který se má vrátit do hnízda na dobití. Tak aby prý po něm naši ochránci nestříleli. I takové situace se tu na frontě stávají.

Pan Viktor mi vysvětluje, proč v tomto pekelném místě zůstával tak dlouho. Celou dobu si myslel, že za dva měsíce už válka musí skončit. Teď má dojem, že Rusko chce prostě Družkivku vymazat z povrchu zemského, a proto se rozhodl odjet.

Viktora jsme v pořádku dovezli do humanitárního centra v Kramatorsku, dál pojede ke vzdáleným příbuzným. Je pro něj těžké opustit domek po rodičích, ve kterém se narodil a vyrůstal. Pochybuje o tom, že se domů někdy vrátí. „A kam se mám vrátit? Do těch ruin?“ podotýká.

Nemocnice končí

Paní Teťjána je také z Družkivky. Už to tam nebylo k přežití, a to doslova, říká: „Každý den přilétají řízené letecké bomby a drony. Město je v troskách. Dávno už není voda, elektřina ani plyn. Vodu z vlastního vrtu měla jen nemocnice, ale i ta teď končí. Vodu bychom museli hledat v domcích, které mají studnu,“ přibližuje pro Radiožurnál.

Čtěte také

‚Krátery posetá pustina s doutnajícími troskami.‘ Jak se vyvíjí stav bojů okolo klíčové Kosťantynivky

„Vzala jsem si s sebou jen tuhle tašku a kocourka. Našla jsem ho v roce 2022, na začátku války. Je to válečný kocour a můj miláček. Nikdy ho neopustím, Dimčik.“

Teťjána zůstávala v Družkivce hlavně ze zdravotních důvodů. „Teď zavřeli nemocnici. Mám poškozenou páteř a docházela jsem tam ke svému lékaři. Už ale ani nemocnice nemá vodu a zavírá. Odjíždějí i poslední náboženské organizace, které nám pomáhaly, a za chvíli skončí i poslední obchůdek,“ bilancuje.

„Čekala jsem, až mi bude trochu lépe, abych mohla odjet, ale měla jsem to udělat dřív, to je pravda. Došlo mi to, až když rozmlátili dům a můj byt,“ dodává.

Z 50 tisíc předválečných obyvatel Družkivky jich dnes zůstalo asi 4500, které je potřeba evakuovat, jinak zahynou. Paní Teťjána nikoho nemá a neví, kam teď s kocourem pojedou.