Kam rodiče nesmějí. Žlutý školní autobus je ikonou amerického dětství už přes 80 let

8 fotografií

Vždycky mě zajímalo, jak to vypadá uvnitř školních autobusů – těch typických žlutých, které jsem dlouho znala jen z filmů a později od svých dětí, které jimi tady v Americe jezdí do školy. Jenže dospělí do nich nesmějí. A tak jsem poprosila syna, aby mi při jedné ranní cestě natočil, co se uvnitř děje.

„Je asi 6.40 ráno a mířím na autobus. Někdy přijede přesně, jindy klidně až v sedm. Každý den máme stejného řidiče. Je to hodný pán, takže mu odpouštím i to, že občas přijede pozdě,“ říká sedmnáctiletý Theo.

Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků ze čtvrtého ročníku gymnázia nemá auto, a tak stále jezdí do školy autobusem. Každé dítě má přidělený jen jeden spoj. Kdo ho zmešká, musí se do školy dostat jinak – pěšky nebo s pomocí rodičů. Někteří studenti chodí pozdě pravidelně, někdy i záměrně.

Každodenní jízda do školy

Řídit školní autobus nemůže jen tak někdo. V Americe je k tomu potřeba speciální licence, pravidelné testy na alkohol i drogy a stovky hodin výcviku. Přesto patří řidiči školních autobusů k nejhůře placeným zaměstnancům ve školství, a právě proto jich je dlouhodobý nedostatek. I to je jeden z důvodů, proč autobusy často nabírají zpoždění. Když řidič nepřijde do práce, musí jeho trasu převzít kolega – ale až poté, co dokončí tu svou.

Čtěte také

Amerika otevřela dětem svět, o část kořenů a domova jsem je ale připravila, říká zpravodajka Jana Ciglerová o životě za oceánem

Nárok na školní autobus má většinou každé dítě, které bydlí alespoň jednu míli od školy, tedy zhruba 1,6 kilometru. Přesná pravidla se liší podle okresů. Při výběru bydlení proto rodiče často zohledňují i to, zda jejich děti budou mít na autobus nárok. Vozit děti do školy autem totiž znamená čas navíc, který si ne každý může dovolit.

Rodiče do školního autobusu nastupovat nesmějí – ani když dítě jede poprvé, ani když pláče. Za bezpečnost dětí odpovídá řidič a přítomnost cizích dospělých je považována za bezpečnostní riziko. Američtí rodiče to většinou berou jako samozřejmost. Ostatně sami takhle do školy jezdili.

„Všichni se na mě koukají. Oni se trochu stydí a já se taky trochu stydím,“ popisuje Theo, který mezitím nastoupil a pozdravil se s řidičem. Děti i řidič spolu tráví celé měsíce, a tak se dobře znají. Hned poznají, když nastoupí někdo, kdo tam běžně nepatří.

V autobuse se Theo ptá spolužáků, co se jim na cestě líbí a co ne. „Jsem rád, že nemusím chodit do školy pěšky. Co mi ale vadí, je, že autobus hodně nadskakuje. Cítíš každou díru,“ říká student Joel Torres.

„Je to jako horská dráha. Sedím a skáče to se mnou,“ směje se další student.

Denně jich vyjede na svoji trasu zhruba půl druhého milionu|foto:Jana Ciglerová, Český rozhlas

Víc než dopravní prostředek

V Americe je školní autobus víc než jen dopravní prostředek. Je to první místo, kde se potkávají děti z různých čtvrtí. A také místo, kde podle mnoha rodičů začíná skutečná výchova. Vzadu sedí ti, kteří si chtějí povídat a bavit se, vpředu spíš ti, kteří poslouchají hudbu nebo chtějí mít klid.

Když autobus zastaví a vysune na boku červenou značku STOP, musí zastavit auta v obou směrech|foto:Jana Ciglerová, Český rozhlas

„Vždycky jsem hrozně unavený. Když v autobusu není nikdo z mých kamarádů, hned usnu. Ale když tu jsou, ožiju a máme zábavu. Děláme různé blbosti, někdy po sobě házíme jídlo, jindy si děláme legraci z řidiče a zkoušíme ho napálit. Právě proto mám školní autobusy rád,“ říká Theo.

Školní autobus se objevuje ve stovkách amerických filmů a seriálů – od Forresta Gumpa přes Simpsonovy až po horory, kde bývá místem první katastrofy.

A ta ikonická žlutá barva? Není náhodná. Odstín označovaný jako school bus yellow byl standardizován už v roce 1939, protože lidské oko ho za šera nebo v mlze rozpozná snáz než většinu ostatních barev.

Když školní autobus zastaví a vysune na boku červenou značku STOP, musí zastavit auta v obou směrech – dokonce i na čtyřproudové silnici. Porušení tohoto pravidla je ve většině států vážným přestupkem, za který hrozí pokuta až tisíc dolarů. Pravidlo vzniklo po sérii tragických nehod, kdy děti vybíhaly zpoza autobusu přímo do vozovky.

Součást amerického dětství

Theův autobus mezitím přijíždí ke škole. Děti nesmějí vstát, dokud autobus úplně nezastaví a neozve se charakteristický zvuk vypouštěného vzduchu.

„Tak jsme tady. Vystupuju, jdu do školy a loučím se s vámi. Bylo to super. Užijte si den a já se strašně těším na prázdniny. Ahoj!“ říká Theo a míří za jedním z posledních dnů svého středoškolského studia.

Pro řidiče tím ale směna nekončí. Vyráží na další trasu, tentokrát pro mladší děti, kterým začíná vyučování později.

Žlutý školní autobus je jednou z mála věcí, na kterých se Američané napříč politickým spektrem dokážou shodnout. Je součástí toho, co znamená vyrůstat v Americe.

Rodiče to autobusu nesmějí. Zodpovědnost přebírá řidič|foto:Jana Ciglerová, Český rozhlas