K. H. Frank nebyl vyšinutý. Výrazně lpěl na své rodině, ostatní byl ale ochoten vraždit, přibližuje historik Vojtěch Kyncl

Jen pár dnů zbývá do zahájení sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Je to téma spíše pro politika anebo historika?

Pro historiky určitě ano, protože se snažíme zachytit celý vývoj se sudetoněmeckými krajany – nejen předválečný a válečný, ale i poválečný. Od pozitivních zkušeností na počátku první republiky přes negativní během války a v poválečných letech až po dnešní snahy o smíření. Takže je to téma pro historiky jako dělané.

Čtěte také

Setkání sudetských Němců je delikátní záležitost. Protesty potvrzují, že má smysl, říká Macek z festivalu Meeting Brno

Za co tenkrát mohli a nemohli sudetští Němci?

Myslím, že se u nás tohle téma často posouvá směrem k důrazu na kolektivní vinu. Už ale nezaznívá druhá rovina, že prvními oběťmi nacionálního socialismu v Sudetech byli sudetoněmečtí Židé, lidé se zdravotním postižením nebo antifašisté, kteří se snažili před Hitlerem uprchnout do Československa.

Nelze to tedy národnostně zjednodušovat, že pachateli a zlem jsou sudečtí Němci. Ta druhá část příběhu se v debatě ztrácí, a to je velká chyba, protože dějiny nejsou černobílé.

„Emoce, ruchy i situace“

Před osmdesáti lety začal proces s K. H. Frankem, někdejším státním tajemníkem v Protektorátu Čechy a Morava. Když jste ty hodiny záznamu poslouchal, jak vám pracovala představivost?

Čtěte také

„Vrahu bídnej!“ Český rozhlas Plus uvádí sérii o procesu s K. H. Frankem

Když roky jezdíte do archivů a čtete jen přepsané výpovědi na papíře, je to něco úplně jiného, než když to slyšíte naživo. V tomto případě jde o 82 hodin záznamu, doplněného o další drobné nahrávky, které přinášejí mnohem větší barvitost. Jsou tam emoce, ruchy i situace, které soud nečekal nebo sám vyvolal. Člověk se díky tomu doslova propadne do dobové atmosféry, která je úplně jiná než z papírových dokumentů. V tom je ta mimořádnost.

Záznam pořizoval rozhlasový reportér Josef Cincibus. Máte povědomí o tom, proč se rozhlas rozhodl proces zaznamenat?

Šlo jednoznačně o mimořádnou událost – jak z hlediska trestněprávního, tak z pohledu kulturního zachování a vyrovnání se s důsledky druhé světové války. Bylo to ale mimořádně technicky obtížné. Zaznamenávání na velké desky i následný přepis bylo pro rozhlas velmi náročné. I přesto se tam reportéři vypravili a často velmi spontánně a improvizovaně se jim podařilo záznam zachytit.

Čtěte také

Protektorátní zrádci. 80 let od soudního procesu se členy třetí protektorátní vlády

A nejde jen o poválečnou dobu. Cenné jsou pro nás i záznamy z doby války, které ukazují, jak se rozhlas postupně vyvíjel. Josef Cincibus musel natáčet reportáže i během protektorátu a některé z nich jsou obzvlášť zajímavé tím, jak se po po atentátu na Heydricha snaží vyhýbat přímému hodnocení a spíše v tom opatrně pluje. Pro nás je to velmi zajímavá ukázka dobového myšlení i fungování zpravodajství obecně.

Překvapilo vás, že se to celé dochovalo?

Když přišla zpráva od Lucky Korcové a objevilo se těch 82 hodin záznamu, bylo to pro nás něco neuvěřitelného. Archivář Milan Turek na tom začal pracovat a postupně posílal první ukázky. Když to najednou slyšíte naživo, je to neskutečný zážitek.

Nejsou tam jenom záznamy lidických žen, které známe už od 70. let, ale je tam třeba i hodinová výpověď Milady Horákové, zachycená ve stejné soudní síni, kde vypovídá jako svědkyně. Přitom víme, že ji čeká trest smrti.

Čtěte také

S hlavou vztyčenou

Je to mimořádný záznam. Navíc nebylo vůbec technologicky jednoduché převést záznamy z mnohdy poškozených desek do digitálního formátu.

Davový blud?

Podcast, na kterém jste spolupracoval, jste nazvali Kat K. H. Frank – proces s vrahem od psacího stolu. Co byl K. H. Frank vlastně za člověka?

Je velmi zajímavé sledovat to z hlediska jeho nacistické kariéry. Nikdy se neprokázalo, že by někoho zabil, ani se soudu nepodařilo prokázat, že by v případě zadržení a věznění studentů 17. listopadu 1939 někoho bil, přestože se to obžaloba snažila ukázat. Nakonec se to ale neprokázalo.

Byl to člověk, který na jedné straně podepisoval rozsudky smrti a posílal lidi na popraviště nebo do vězení, současně měl ale velmi silný vztah ke své rodině. Jeho první manželství se mu rozpadlo kvůli jeho politické kariéře, v roce 1940 se ale podruhé oženil s Karolou Blaškovou, se kterou měl tři děti. Na rodině výrazně lpěl. Byl to samotář, pro kterého byla rodina bezpečným zázemím. Je to zvláštní nevyrovnanost toho člověka.

Čtěte také

Doufal v klidné místo pro rodinu, dostal oprátku. Cesta K. H. Franka z amerického zajetí na šibenici

Byl vyšinutý?

To nemůžeme říct. Jeho obhájce Kamill Resler se to snažil hrát i na tuto notu, že K. H. Frank nenese odpovědnost za to, co páchal, stejně jako další nacisté, protože to byl prostě davový blud. Frank se ale v soudní síni postavil a řekl, že s tímto bodem obhajoby nesouhlasí, že je naprosto normální a rozhodně není vyšinutý ani blázen. Reslerovu obhajobu tak dost naboural. Jak se ukázalo, on měl rád svoji rodinu, ostatní byl ale ochoten vraždit.

Jak se dá dívat na mimořádný lidový soud v optice mezinárodního práva? Jakou roli v příběhu hraje štěchovická štola? A jaký byl další osud rodiny K. H. Franka? Poslechněte si celý rozhovor.