Jsou slepé, na Vánoce se těší stejně jako zdravé děti

"... rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas..." Desítka čínských dětí nadšeně zpívá jednu z nejznámějších vánočních koled. Kluci v černých oblecích se stříbrným lemováním na saku, holky většinou v bílé košili a sukni. Do zpěvu dávají evidentně všechno a publikum jim nadšeně naslouchá. Ani jedno z dětí své obecenstvo nevidí. Všechny jsou totiž slepé.

Rolničky zaznějí nejprve čínsky, pak anglicky, ale stále se stejným nasazením i nadšením. Děti stojí před velkým vánočním stromem v novém sirotčinci v obci Tou Tien v provincii Che-pej, asi hodinu cesty od Pekingu. Na klavír je doprovází Guillaume Gauvain, který spolu se svou manželkou Delphine útulek, jediný svého druhu v Číně, před šesti lety založil.

"Učíme je všechno od samého počátku, jak se najíst, obléci, pohybovat, jak se orientovat. Když se k nám dostanou, nejsou schopné prakticky ničeho. Rodiče se jich zbaví krátce po narození, a většina jich tak přežívá doslova na ulici, vyloučená ze společnosti," říká Delphine.

Při pohledu na kultivovaně vystupující a rozzářené chlapce a dívky se mi ani nechce věřit, že ještě nedávno se živili jako žebráci a přežívali doslova pod širým nebem. Bez šance nejen na lepší život. Není divu, že děti Guillauma a Delphine nazývají Fa-kuo papa a Fa-kuo mama, tatínek Francouz a maminka Francouzka.

"Chtěla bych mít svůj pořad v rádiu. Tahle práce se mi hrozně líbí a ráda bych v některé rozhlasové stanici v budoucnu i pracovala. A nejvíc mne baví dopravní zpravodajství," svěřuje se 11letá Tang-siao. Zcela tak dokazuje slova manželů Gauvainových, že slepé děti nemusejí pracovat jen jako maséři, jak je obvyklé, ale třeba i jako tlumočníci, právníci či recepční. Anebo jako novináři.

"Je to skvělý pocit být ve studiu a mluvit s moderátorem i s hosty. Dostávala jsem spoustu otázek a autorka pořadu mi pak řekla, že má pocit, jako bych byla její kolegyně. Měla jsem ohromnou radost," dodává Tang-siao.

Je jasné, že ne všechny sny těchto slepých dětí se mohou splnit, mají však velkou šanci začlenit se do společnosti. Vzhledem k existujícím předsudkům jde sice o běh na dlouhou trať, přesto první úspěchy už sirotčinec slaví.

"Lidé si obvykle myslí, že jsou jiné, odlišné, vše je však o vzdělávání. I proto k nám zveme školky i základní školy, děti i jejich rodiče, obyvatele z okolních obcí a tak dále, aby přišli a strávili s našimi svěřenci nějaký čas. Aby zjistili, že jde o stejně jedinečné bytosti. A musím říci, že zájem roste a stejně tak nám i více lidí pomáhá. Jsme totiž zcela závislí na sponzorech. Proto třeba pěstujeme ovoce nebo chováme drůbež a vše pak prodáváme na trhu. Děti také pletou nebo vyrábějí šperky a výtěžek jde na chod sirotčince. Jen roční pronájem totiž činí 45 tisíc dolarů," vysvětluje Delphine.

I díky této podpoře se také všichni tihle kluci a holky z pečovatelského domu v obci Tou Tien mohli těšit na vánoční dárky.

Šestiletá Li-li si přeje motorku a hračky, o rok starší Hana zase panenku Barbie, osmiletá Fu Čchun-jen růžové šaty a devítiletý Chung Fa nějaké puzzle a hry se slovy. Ze všech těch nevinných tváří, které mne u svítícího stromku obklopují, radost i očekávání přímo čiší. A já kromě toho vidím i klid v jejich čistých dětských duších: