Jsme maniodepresivní národ, přitom žijeme na fantastickém místě, říká bankéř Salomon. Jak na další ekonomickou transformaci?

Mám pocit, že ten, kdo je z Ostravy, má v sobě DNA dravosti, touhy po úspěchu. Přijde mi, že někdy jsou lidé z větších měst lenivější. Je v ostravské DNA ta touha po úniku, touha uspět, daleko větší?

Nevím, jestli touha po úniku, ale touha něco dokázat, někam se posunout. Že je kam se posouvat, určitě cítím. Občas si z toho v komunitě ostravské a severomoravské náplavy děláme legraci, že někdo prostě v Praze pracovat musí. Ale říkám to s plným respektem, protože člověk potřebuje motivaci, potřebuje si najít radost z práce, potřebuje v ní vidět smysl. A myslím si, že to je součást toho, že lidé, kteří třeba nevyrostli přímo v centru města nebo se nenarodili v centru republiky, mají možná o něco silnější motivaci, ať už vzešli z jakýchkoli poměrů.

Měli bychom mít spíš evropské, možná globální cíle a vize.

Ale je dobré se dívat na Českou republiku jako na součást Evropy, měli bychom mít spíš evropské, možná globální cíle a vize. Neměli bychom zůstat v našem českém rybníčku, stejně jako je škoda zůstat jenom v tom ostravském, ale měli bychom mít širší rozhled. Myslím si, že na to máme.

Před několika měsíci jsem na jedné z cest zažil, že v Bangkoku v čele největšího, nejúspěšnějšího a nejvíce prosperujícího hotelu stojí Ostravák Luboš Bárta. Říkám si, že musíte mít něco společného, tu lásku k práci. A je obrovská radost z hlediska českého občana, že člověk vidí někoho, kdo takto uspěje.

Čtěte také

Evropa si zvykla na nárokovou ekonomiku. Musíme se dívat 20 let dopředu, říká investor a manažer Jan Zadák

Taky mám vždycky radost, když potkám krajana – ať už ve světě Čecha, nebo v Praze Ostraváka. A není to podle mě přehnaný patriotismus. Respektuji a jsem rád, že žiji, kde žiji. Dneska tedy v Praze, ale pracoval jsem v různých částech republiky, ale i na Slovensku. A znám, myslím, Evropu.

Takže je to o motivaci, je to o víře, že dává smysl dělat něco, aby se další generace měly líp a aby společnost, ve které žijeme, víc prosperovala. To je koneckonců DNA, kterou má Spořitelna v sobě. A to mě přitáhlo do korporace, ve které dneska pracuji.

Jak složité to je, když člověk vidí kolem touhu po zisku a zisk je najednou mantra? Protože ty mluvíš o tom, že výsledkem je změna, možnost vylepšit prostředí, ať už užší nebo širší, pro další generaci. Ale najednou vidíme jako motivaci zisk plus čísla.

To je zajímavá otázka, protože když se vrátíme k tomu pohledu přes jednotlivce nebo přes společnost, organizaci nebo potom k tomu národnímu pohledu, tak ve chvíli, kdy se stanou zisk a finance jediným měřítkem úspěchu, což respektuji, protože jsme moc lepších kritérií úspěchu nevymysleli a velmi často takto měříme úspěch…

Je to jednoduchá zkratka.

Je to jednoduchá zkratka, ale v tu chvíli se velmi snadno může stát, že se peníze stanou smyslem a nikoli prostředkem k lepšímu životu. A myslím si, že peníze jsou dobrý sluha, ale špatný pán. A my se snažíme vést lidi, regiony a firmy k prosperitě, aby byli silnější a aby dokázali s ekonomickou stránkou nakládat tak, že budou žít takový plnohodnotný život, jaký chtějí, a ne aby se honili za penězi.

Já jsem nejvíc peněz v životě vždycky vydělal tehdy, když jsem dělal něco, čemu jsem věřil, že dává smysl. Dělal jsem to naplno, nejlíp, jak jsem uměl. A potom mě ta finanční stránka vždycky pozitivně překvapila. Naopak mi to nikdy nezafungovalo. Když jsem dělal něco pro prachy, tak mě to jednak nebavilo a jednak jsem v tom nebyl vlastně dobrý, autentický. A tak to každému doporučuji zkusit.

Maniodepresivní národ

Čtěte také

Nerovnost šancí v Česku je ekonomicky neefektivní. Změny vyžadují velké reformy, říká sociolog Daniel Prokop

Jak si stojí Česko a jak moc si to my jako obyvatelé uvědomujeme? Mám na mysli souvislost ekonomickou a společenskou obecně. Vím, že to je složitá otázka.

Není to až tak složitá otázka. Jsme relativně maniodepresivní národ. Ve chvíli, kdy se dostaneme do té deprese a pocitu, že všechno je špatně, tak se v tom strašně rádi nimráme a řešíme to v hospodách. Děláme si z toho srandu, švejkujeme. Málokdy si ale najdeme čas na to, abychom si uvědomili, že žijeme na fantastickém místě – v zemi, která je jedna z nejbezpečnějších na světě, v zemi, která je devátá největší v Evropě – a že máme veškerou výbavu, kterou potřebujeme pro to, abychom se posunuli a měli ještě líp.

Je pro nás pohodlnější se utápět ve svých chmurách.

Umíme vyrobit skoro všechno. Je málo zemí na světě, kde umějí vyrobit kompletní letadlo se vším všudy. Umíme vyrobit složité technologické věci, ale hlavně umíme zdravě improvizovat a inovovat a kombinovat řemeslo, zručnost a schopnost vyrábět s technologickými vymoženostmi a najít si cestu.

Kdybychom na tom postavili další ekonomickou transformaci, tak si myslím, že se vůbec nemusíme bát o budoucnost. Přesto nám to často nedochází a je pro nás pohodlnější se trošku utápět ve svých chmurách. Přál bych si, abychom si toto uvědomili. Každý z nás pro to může něco udělat.

No právě, to je přece na každém z nás. Čím si to vysvětlit, že si radši, když to vezmu obrazně, lehneme na záda?

Tak ono je to pohodlnější. (směje se) Je pohodlnější z hospody kritizovat to, co se děje kolem, a možná občas říct, proč má soused zelenější trávu. Udělat si z toho fór a sdílet to je strašně pohodlná věc. Naopak vysoukat si rukávy a jít s kůží na trh, zblbnout lidi kolem sebe, spojit je za účelem vytvoření něčeho hezkého, společného, to chce odvahu a energii.

Čtěte také

Dědeček říkával, že cílem podnikání je společenský pokrok. Naším cílem bylo obouvat bosé, říká Rosemarie Blyth-Bata

Takže bych to vůbec nepodceňoval, není to triviální. Jenom říkám, že k tomu máme veškeré předpoklady, máme i spoustu inspirace kolem sebe, které se můžeme chytit, a přesto se nám to ne vždycky daří. Ale chci se na to dívat z pozitivní stránky, takže bych spíš nabádal k tomu, abychom se realisticky dívali na to, co všechno máme.

Možná musíme i zdravě, řekněme, kontrolovat a vyzývat naše politické elity k tomu, abychom se nebáli a abychom hráli důstojnou roli v Evropě a aby co nejméně překážely v tom ekonomickém úspěchu a v tom, jaký potenciál v lidech můžeme odemknout například podporou vzdělávání. Protože to je podle mě základ všeho do budoucna. Předchozí vlády i současná vláda deklarují, že mají zájem podporovat vzdělání, ale když se podíváme realisticky na to, co pro to udělaly a kolik peněz do vzdělání teče, tak si myslím, že tam máme velké rezervy a je to škoda.

Jak Tomáš Salomon v 90. letech otevíral první steakovou restauraci v Praze? V čem spočívá „Future Mindset Board“ a nakolik se osvědčil? A jak silná je v Česku občanská společnost? Poslechněte si celý rozhovor.