Noc, jokohamský přístav a zlomené srdce jedné dívky – kdo by neznal klasiku od táborových ohňů, písničku nazvanou Japonečka. V největším japonském přístavu ji ji sice nezaslechnete, ale o českých a slovenských vojácích se tu děti ve škole učí dodnes.
Desetitisíce Čechoslováků se v závěru první světové války vydaly napříč euroasijským kontinentem. Jaký otisk zanechali legionáři v místech, kterými se probíjeli? Reportéři Českého rozhlasu Martina Pouchlá a Ivan Studený se vydali po stopách československé legie na Sibiři.
„V Jokohamě v přístavu, kde noc vládne tmou, loučil se tam námořník, se svou dívenkou…“ zpívá se ve známé táborákové písničce Japonečka. Pokud si srdce mladé japonské dívky, podmanil skutečně Čech, mohl to klidně být některý z československých legionářů. Třeba někdo z lodi Oka Maru, která část z nich v létě roku 1919 odvážela z ruského Vladivostoku přes Suez až do Terstu.
Než loď doplnila zásoby na dalekou cestu do Evropy, potulovali se čeští a slovenští vojáci přístavem a mezi doky. Většinu zdejších budov vybombardovali Američané na konci druhé světové války a ze starého přístavu už dnes zůstalo jen velmi málo.
Symbol emigrace
„Narodila jsem se v Jokohamě, takže vím, že to vždycky bylo nejvíc kosmopolitní město v celém Japonsku. Přes něj přišli Britové i Francouzi. A o Čechoslovácích na konci první světové války nám vyprávěli ve škole,“ vzpomíná na jokohamském nábřeží slečna Aiko.
Jenže pro Japonce je Jokohama hlavně symbolem krajanů, kteří odtud masově odcházeli za lepším životem v době, kde císařství ještě nebylo světovou technologickou velmocí. V tomhle směru je přístav v Jokohamě velmi podobný třeba pražskému Masarykovu nádraží.
Na Havaj nebo do Brazílie
„Můj otec odjel po první světové válce na Havaj. Když mi umřela v Japonsku matka, odešel jsem za ním a společně jsme pracovali na třtinové plantáži. Později jsem si založil obchod s orchidejemi a vedlo se mi dobře,“ vysvětluje ze záznamu v jokohamském muzeu emigrace pan Tošimo Fukumura. Interview poskytl historikům v době, kdy mu bylo už 96 let. A na Havaji nakonec i zemřel.
Na těžkou práci daleko od domova, až v brazilské Amazonii, zavzpomínal v muzeu i pan Šinči Humata: „Jako mladý jsem odjel do Brazílie. Dřeli jsme tam s celou rodinou na kaučukových a rýžových plantážích. Byla to úmorná práce, ale časem se nám začalo dařit dobře. A do Japonska jsem se už nikdy nevrátil.“
Ve stínu tsunami
Přístav i celé město se dnes změnily k nepoznání. Ze starých doků zůstalo jen pár cihlových budov, kde se dnes prodávají suvenýry. Na druhé straně zátoky vyrostl supermoderní námořní přístav, odkud většina lidí denně dojíždí za prací do 40 kilometrů vzdáleného Tokia.
Každá vteřina se počítá. To je heslo, kterým se řídí v Japonsku. A že to myslí vážně, potvrzují i tamní dráhy. Omluvily se totiž, když jejich vlak odjel o dvacet sekund dřív, než původně měl.
„Silnice i dálnice jsou tu naprosto špičkové, stejně tak metro funguje perfektně. Je to vše drahé, ale slouží to výborně. A dokonce nápisy jsou i v latince, což dříve nebylo,“ hodnotí Blanka Kobajaši, Češka, která v Japonsku žije bezmála dvacet let.
Že v zemi, jakou je Japonsko, obzvláště platí, že nikdy není nic definitivní, si uvědomíte při procházce po nábřeží. Všude jsou vyznačeny únikové cesty pro případ, kdyby na město mířila ničivá tsunami. Lidé v Jokohamě nijak nepřehánějí – při posledním ničivém zemětřesení v roce 1923 zemřelo přes třicet tisíc lidí.
