Jiří Pehe: Co v nás zanechalo 11. září 2001
Šok, který vyvolal teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu z 11. září 2001, v západní civilizaci zanechal mnohem víc než jen silné emoce. Reakce na něj začaly měnit fungování západních demokracií – a nutno říct, že k horšímu.
Jednou z prvních reakcí bylo tvrzení administrativy George W. Bushe, že jsme ve válce s terorismem. To byla sama o sobě podivná a zavádějící definice, protože do války lze jít s jinými státy včetně těch, které praktikují nějakou zhoubnou ideologii, ale je těžké vést válku s čímsi, co bychom mohli popsat nejlépe jako způsob boje. Jakkoliv se tak třeba děje ve jménu nábožensko-fundamentalistického pohledu na svět.
Čtěte také
Pro vedení války s terorismem se příliš nehodily ani vojenské prostředky, které měl Západ k dispozici. Armády byly vytvořeny pro boj s jinými armádami, nikoliv s teroristickými bojůvkami, na které by spíše platila poctivá zpravodajská činnost a cílené zásahy s pomocí speciálních komand.
Samotné vyhlášení války s terorismem si ovšem vyžadovalo akci s pomocí existujících prostředků, takže západní země pod vedením USA zaútočily na Afghánistán a později i na Irák.
Američtí neokonzervativci k tomu vytvořili i ideologické krytí v podobě vývozu demokracie. Západní demokracie po 11. září 2001 měly zvítězit ve válce s terorismem i tak, že vnutí silou okupovaným zemím demokracii.
Rozkladné tendence v nitru demokracií
Záhy se ale ukázalo, že zavedení demokracie silou se sice možná povedlo kvůli specifickým podmínkám v Německu a Japonsku po 2. světové válce, ale nefunguje v kulturně a nábožensky velmi odlišných zemích – některých ještě se středověkou mentalitou.
Výsledkem byla jistá kompromitace demokracie, protože vnitřně pluralitní, tolerantní systém nelze nikomu bez diskuze nutit s pomocí vojenské síly.
Čtěte také
Obětí 11. září byly ale i existující demokracie v samotném západním světě. Okamžitě po útocích se vynořily úvahy, jaké svobody mohou být v zájmu větší bezpečnosti potlačeny. A byly též obětovány některé principy a hodnoty – kupříkladu v podobě využívání věznic mimo jurisdikci státu, jako byla ta v Guantánamu, nebo využívání některých forem mučení.
I navzdory varováním expertů obeznámených s fungováním islámských společností se postupně prosazovala nikoliv jen nevraživost k islámskému fundamentalismu coby zdroji terorismu, ale vůči islámu jako takovému. Když vypukla uprchlická krize způsobená válečným konfliktem v Sýrii, vyrojila se celá škála varování před uprchlíky z islámských zemí bez ohledu na to, že mnozí byli v podstatě sekularizovaní.
Západní společnosti jako by v důsledku tohoto všeho zhrubly. Začaly v nich sílit proudy, jejichž představitelé argumentovali, že liberální demokracie je příliš změkčilá a vlastně i dekadentní.
Jejich argumentace tak byla paradoxně dost podobná té, kterou jsme slyšeli od islámských fundamentalistů. Je prý na čase se vrátit k tradicím a skutečným hodnotám, proces emancipace různých menšin a vstřícnosti k migrantům zašel prý příliš daleko.
Čtěte také
Teroristé z 11. září 2001 tak spustili svými útoky proces v samotném nitru naší civilizace, pod nímž jen občas potřebovali přiložit do ohně v podobě nějakého dalšího teroristického činu. O zbytek se postarali jejich západní duchovní příbuzní, kteří požadovali konec západní otevřenosti k jinakosti i globalizaci coby údajným zdrojům veškerého zla.
Vrcholu dosáhly rozkladné tendence v nitru západních demokracií, a to zatím v podobě vlády Donalda Trumpa, který odmítal větší spolupráci západních zemí a obcházel ve jménu vlády silné ruky některé principy právního státu. Mnozí z jeho fanatických podporovatelů si v nenávisti k liberální demokracii nezadali s fundamentalisty mimo západní civilizační okruh.
Dvacet let po útoku teroristů na New York a Washington tak Západ stojí na křižovatce. Otevřenější části západních společností hledají namáhavě cesty, jak uniknout z pasti netolerance a obdivu k autoritářství, kterou teroristé nastražili svým útokem v samotném nitru naší civilizace.
Autor působí na New York University Prague
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
