Jídelní lístky se podbízejí turistické klientele. Zapomněli snad restauratéři na grundle?
Víte, co jsou grundle? Milovník dobrého jídla a pití Pavel Maurer ano a popisuje, jak se u Prahy chytali do síťky.
Jeden mladík se mě onehdy zeptal, jestli vím, co jsou grundle. Nejsem žádný velký rybář, ale tohle náhodou vím.
Moje sousedky z Podhoří, což je část Prahy začínající u nejzazšího konce zoologické zahrady v Troji, bydlí přímo u Vltavy a o grundlích vědí leccos. Většina z nich měla při pražských povodních řeku nastěhovanou v ložnicích i v prvním patře domů.
Ale vraťme ke grundlím, malým rybičkám, na které se v Podhoří chodilo s cedníkem nebo síťkou běžně. Stačilo jen párkrát hrábnout do Vltavy, pak malinký rybí potěr trochu obalit do mouky, vajec, popepřit a hodit na pánev. Když nebyla mouka, rybí plůdky skončily přímo v oleji.
V Bulharsku jsme tomuhle předkrmovému jídlu říkali chrastavičky, protože se konzumují i s hlavou, miniaturními ploutvičkami, jednoduše komplet. A přitom pěkně křupají v puse. Dnes narazíte na grundle jen výjimečně v některých restauracích poblíž vody, případně v podnicích, které se pyšní orientací na sladkovodní ryby.
Na grundle a mlíčí jsem chodil s kamarády už v 80. letech do hospůdky na ostrově Kampa. Dům i hospoda tu stále stojí, dokonce se v něm natáčel slavný film o pražských vodnících Jak utopit doktora Mráčka. Stavení u vody dodnes patří Českému rybářskému svazu. Současné menu se však dost změnilo.
Jídelní lístek tu vypadá příliš podbízivě turistické klientele: tuňák, pražma, marinovaný losos, burgundští šneci, žabí stehýnka. Pak se tu naštěstí objevuje kapr, candát a sumec na několik způsobů. Ale grundle nebo mlíčí tu nemají.
Nejspíš to personál nechce překládat do čínštiny, korejštiny nebo ruštiny. A to je velká škoda. Grundle jsou totiž skutečná domácí delikatesa a podle mě ji nenahradí losos, treska ani mořský vlk.
