Je libo vídeňský řízek uprostřed Starého Města v Jeruzalémě?

Jeruzalém přitahuje milióny křesťanských poutníků z celého světa. Stačí sednout do letadla a v místech Ježíšova působení jsou i třeba z Jižní Ameriky za několik hodin. Jenže křesťané se do Svaté země sjížděli i v době, kdy si takové možnosti ještě nikdo neuměl ani představit. Pokud se ještě za rakousko-uherského mocnářství vydal do Palestiny třeba váš praděda, je velmi pravděpodobné, že v Jeruzalémě využil Rakouského hospicu.

Kdybych nevěděl, že jsem do téhle kaple v Rakouském hospicu přišel skrz rušné arabské tržiště, myslel bych si, že jsem někde ve Vídni. A o sto let dříve.

"Kaple je silně inspirovaná monarchií. Na zdech vidíte tabule připomínající různě členy habsburského rodu, kteří sem jezdili. V roce 1869 byl ve Svaté zemi i císař František Josef a bydlel právě v hospicu. Občané říše, kteří sem v 19. století přijížděli, pak svojí pouť nevnímali jen jako cestu ve stopách Ježíše, ale také svého panovníka," vysvětil mi rektor, neboli ředitel hospicu Markus Bugnyar. Je to kněz a příslušník rakouské katolické církve, která hospic postavila a také dodnes vlastní.

"Rakouský hospic byl prvním útulkem pro poutníky ve Svaté zemi, založen byl už v roce 1857. Jezdili sem lidé z celé rakouské říše, tedy i z českého království. Aby to bylo dostupné pro každého, první tři dny tu poutníci měli zdarma. Teprve při delším pobytu museli platit," přiblížil tehdejší poměry rektor.

To už ale dávno neplatí. Na počátku druhé světové války poutnickou ubytovnu zabavily britské úřady jako nepřátelský majetek. Pak tu byla nemocnice - nejdřív britská, pak jordánská a nakonec izraelská - přesně jak přicházely do východního Jeruzaléma války a okupační moc. Zdravotní péči tu lidé mohli najít ještě v roce 1984. Jak s úsměvem připomíná Markus Bugnyar, ještě dneska se tu občas objeví zmatený palestinský stařec s receptem v ruce. Jenže namísto lékárny a ordinací už je tu poměrně drahé bydlení pro turisty, hudební salón s klavírem a vídeňská kavárna.

"Nabízíme sachr, jablečný štrúdl, ale také vídeňský řízek nebo gulášovou polévku. Poutníci chodí celý den po Jeruzalémě a pak bývají rádi, když si mohou odpočinou a cítí se zase jako doma," nastínil jídelníček Markus Bugnyar. Doma vás ale málokdo polije kávou, což se tady občas stává.

"Máme palestinské zaměstnance - křesťany i muslimy. Pak sem ale také z Rakouska a Německa přijíždějí dobrovolníci. Pracují za stravu a ubytování, což je pro ně dobrá příležitost poznat levně Jeruzalém. Samozřejmě jsou ale někdy určité potíže. Dobrovolníci jsou velmi nadšení, ale třeba k obsluhování v kavárně nemají žádnou průpravu," vysvětlil důvody těchto drobných nehod rektor. Při pohledu na okolní mešity a mumraj hospic opravdu působí jako oáza staré dobré monarchie. Už i tím, že patří k největším budovám Starého Města a velikostí tak odkazuje spíš na někdejší impérium než dnešní Rakouskou republiku. Jak se vlastně Rakušanům podařilo uchytit v tak významném místě?

"Dneska se tomu dá těžko věřit, ale tahle silně zalidněná část Starého Města byla v polovině 19. století vlastně prázdná. Všechny důležité země a církve se tu snažily vybudovat nějaké zázemí. Císař měl ale velmi dobré vztahy se sultánem v Cařihradu. A tak se Rakousku povedlo koupit pozemek přímo na Via Dolorosa. A to má samozřejmě obrovský náboženský význam," dodal Markus Bugnyar.

Spustit audio