Je to alchymie. Sklenice na bordeaux musí být jiná než na italská vína, říká sklářský výtvarník

Nedá mi to nezeptat se mezinárodně uznávaného českého sklářského výtvarníka a designéra: Jaký má pocit, když vezme anonymní skleničku s vodou a pije z ní? Na co myslíte?

Čtěte také

Řemeslo mi umožňuje vtisknout do skla duši lesa a vyvolat chuť si na věci sáhnout, přibližuje umělecký sklář

Vždy, když přijdu do restaurace, první, co udělám, je, že se podívám zespodu na dno skleničky, kde bývá logo. Někdy to poznám hned. Třeba tahle sklenička je pro nejmenovaný turecký koncern, pro který jsem pracoval. Zrovna z ní piju a vzpomínám na své kamarády v Istanbulu. Každá sklenička má svou historii, někde se vyrábí, někde navrhuje. Je to prostě příběh.

Kdy se sklo začalo používat? Kdy se začalo foukat?

Sto let před naším letopočtem vynalezli Féničané sklářskou píšťalu. Opravdu je neuvěřitelné, že trubičkou nabíráte sklo a foukáte do něj. Lidé se diví, že ruční sklářství mizí, ale ono to má svou, byť smutnou, logiku. Je to něco, co do moderní doby strojů už příliš nepatří. Přesto je to krásné.

Proč jste se vlastně vydal na dráhu umělce pracujícího se sklem?

Chtěl jsem být umělec, ne sklář. Sklo mám samozřejmě rád, ale pro mě je podstatné umění. Pokud by člověk dělal sklo jen jako sklo a nesledoval konkurenci ve světě volného umění a designu, nefungovalo by to. Sklo je jeden z materiálů, stejně jako dřevo nebo kámen.

Sběratelská výstava

Ale dřevo časem shnije, sklo prý nikdy. Nemá žádný poločas rozpadu?

Na jednu stranu ne, vydrží. Na druhou stranu nemá pevnou krystalickou mřížku, je něčím mezi tekutinou a pevnou hmotou. Je to magický materiál. Na pomíjivost myslím každý den a vlastně mi pomáhá soustředit se na to pravé, co má v životě smysl. Možná k tomu sklo patří.

Jedna věc je, že chceme pracovat, vydělávat peníze a cestovat. Moje výstava se jmenuje To podstatné se jmenuje mimochodem. Ten název vystihuje, o čem přemýšlím – snažím se soustředit na chvíle, které přicházejí tak trochu mimochodem. Někdy vám právě tyto malé okamžiky dají do života větší sílu než velká kázání nebo dlouhé přemýšlení. Užít si drobné radosti a soustředit se na maličkosti může člověku dodat obrovskou energii.

Ateliér Ronyho Plesla|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Na vaší výstavě jsou i díla jiných autorů? Je to výstava z vaší sbírky? Jste sběratel?

Jsem sběratel spolu se svou ženou. Kdysi jsem si řekl, že když prodám sochu a vydělám peníze, investuji je do děl jiných umělců. Tahle výstava je v Magnus Art do poloviny srpna. Je na ní asi 60 děl různých autorů, které mám rád a vážím si jich. Mám radost, že výstava vzbuzuje ohlas. Je tematická, točí se kolem pomíjivosti, a těší mě, že konečně můžu svou výstavu pochválit a říct, že je skvělá, protože není moje.

Vždy jsem chtěl být volný umělec, ne designér, a volní umělci pro mě dodnes představují obrovskou metu. Na výstavě je i pár mých děl a trochu si ověřuji, jestli vedle Josefa Bolfa, Krištofa Kintery, Jiřího Petrboka nebo Ivana Pinkavy obstojím. Nedovedu si představit, že bych měl doma vlastní díla. Obklopuji se pracemi jiných autorů a mám z nich radost.

Takže člověk, který několik desítek let navrhuje třeba pivní půllitry nebo skleničky na víno, tohle doma nemá?

Skleničky na víno ano, to je výjimka, protože tam jde o degustaci. Teď pracuji pro sklárnu Izaak Reich, což je skutečná perla, kde se snoubí chuťový zážitek s designem. Sklenice na víno doma musím mít, i když jsou moje.

Mezi kvalitní a nekvalitní věcí bývá jen nepatrná mezírka

Co se dá ještě vymyslet na skleničce na víno?

Je to těžké. Věci se dají posouvat o milimetry, někdy stačí opravdu drobnost. Mezi kvalitní a nekvalitní věcí bývá jen nepatrná mezírka – a právě o tom je umění.

Musí mít skleničky na víno, i když do nich otisknete svůj umělecký rukopis, parametry takové, aby se z nich víno pilo správně se všemi čichovými vjemy?

Čtěte také

Design je v nelehké situaci, lidé ho považují za elitářský. Přitom je všude kolem nás, říká designér Radek Hegmon

Samozřejmě. To je právě to nejtěžší. Vymyslím krásný tvar, ale someliéři mi ho vrátí s tím, že víno nevoní, ztrácí kyselinku nebo není dost plné. Je to velmi náročná práce. Důležitá je i tenkostěnnost ručně vyráběných skleniček. Jakmile máte v ústech tenký okraj, víno lépe proudí na jazyk. Jsou to obrovské nuance. Je to velká alchymie, ale zároveň mě to stresuje, protože u žádné jiné své práce jsem nezažil tolik kritiky jako u skleniček na víno.

Tam totiž krása nehraje jedinou roli. Například sklenice na bordeaux musí být úplně jiná než sklenice na italská vína.

A u pivních půllitrů je podobná chemie jako u skleniček na víno?

Také tam záleží na tvaru. Více než o chuť jde ale o to, aby půllitr udržel pěnu, pivo zůstalo studené a stále perlilo. Je to trochu jiné, v něčem jednodušší. Správně musí být i kalibrační ryska. Některé pivovary mají takzvaný nadměrek vyšší, jiné nižší, podle toho, jak vysokou pěnu chtějí.

Kde jsou stromy, které rostou z nebe? A jak umělec vzpomíná na Benátské bienále v roce 2022? Poslechněte si celý rozhovor.