Jarchovský: Staří hrdlořezové by nejhanebnější film české kinematografie nenatočili. Potřebovali mladé filmaře

Na začátku září vám vyšla nová knížka, novela z filmového prostředí 50. let nazvaná Asistent. Podtitul slibuje příběh o vzniku nejhanebnějšího filmu české kinematografie. Co musí film udělat, aby si takové označení zasloužil?

Já jsem to označení nevymyslel, někde jsem si ho přečetl, když jsem se pídil po kořenech tohoto filmu. A proč je to pro mě aktuální? Protože to byla opravdu cílená práce ve smyslu vytvoření fake reality.

Čtěte také

Badatel našel unikátní záznam týraného Josefa Toufara. V číhošťském kostele ho natáčela StB

Byla to jedna z prvních velkých fake news 50. let, která se tvářila jako dokument, ale v podstatě byla celá realita nahraná za velmi odporných a dramatických podmínek.

Není žádné tajemství, že se to týká toho, čemu se pak zvyklo říkat číhošťský zázrak, kdy se cíleně manipulovalo s realitou. Já jsem se na to podíval očima mladých filmařů, protože se to krylo víceméně s počátky FAMU. Jsme v roce 1949. FAMU byla založena v roce 1946 ještě za svobodné republiky, ale ti, kteří nastoupili v roce 1947, už studovali po převratu. Mám tam tu první generaci studentů, a proto jsem si tyto dva motivy propojil.

V novele je trojice postav: Raška, Jindřich a Tonda. Která postava vás při psaní nejvíce zneklidňovala?

Jindřich a Tonda jsou studenti. A mám to i v dedikaci knížky, že je mým studentům. Chtěl jsem tím ukázat určité nebezpečí a říct: Dávejte si pozor, kdo s vámi manipuluje a za jakým účelem. Potřeba manipulovat s mladými, třeba i nadšenými lidmi totiž nemizí.

A Raška je pedagog. Už to jméno je trochu podobné těm starým mistrům, kteří tehdy byli odstavení od možnosti dělat filmy, nebo se čekalo, že je vystřídají nové kádry. Někteří z nich se do značné míry schovali na školu jako pedagogové.

Jedním z jeho předobrazů byl samozřejmě Václav Krška, skvělý režisér, v té době slavný a úžasný.

Čtěte také

Křížek v Číhošti se pohnul před 75 lety. Následovalo pronásledování církve a smrt kněze Toufara

Je to pro vás částečně i historická novela, anebo hlavně varování pro dnešek?

Snažil jsem se vycházet z dobových pramenů, takže jsem toho leccos přečetl. Zároveň je pro mě jako pro dramatického autora důležité neohýbat realitu, nelhat. Když to zachovám, můžu si pak jako dramatický autor dovolit některé posuny.

Píšu tam: Pozor, toto je fikce, ale vychází z věcí a událostí, jejichž význam se nesmí měnit. Pro mě je to jedna z nejvarovnějších věcí, které se v naší branži, to znamená filmové a mediální, dají ukázat. Jak do toho člověk může spadnout a pak už se z toho nemůže vyvléknout.

Vlastně zdánlivě nechtěně...

Zdánlivě nechtěně. Nechci je vyviňovat. Realita byla ještě mnohem krutější, i když krutější je špatné slovo. Ti, kdo to tehdy dělali, nebyli studenti FAMU, ale mladí estébáci, kteří tomu sloužili. Museli ale být vyškolení v tom, jak takový film natočit. To znamená, že to vlastně byli mladí filmaři. Nějaké řemeslo umět museli. Protože ti staří hrdlořezové, kteří tam někde tloukli lidi v celách, by ten film nevytvořili, nenatočili.

Pořád mi vrtá v hlavě slovo hanebnost. Je v tématu, ve lži anebo v tom, komu to dílo vlastně slouží?

Je to účelová manipulace, ohýbání reality, úplná lež, která slouží propagandistickému účelu a manipulaci celé společnosti. Řeknou si, že tady jsou škůdci z Vatikánu, a vytvoří kampaň, která je má poškodit v očích takzvaného prostého lidu.

Čtěte také

Psát pro rozhlas je jako mít cukrovku a jít do cukrárny, směje se scenárista Jarchovský. Napsal rozhlasovou hru Olmerka

Není nám to v něčem povědomé? Ne třeba takto markantně. Nejde o to, že někoho ubijí v cele, nehorázná manipulace s realitou se nám ale děje před očima dnes a denně. A nejenom u nás, ale i ve světě.

A i proto jste to věnoval studentům FAMU? Mám v tom tedy vidět varovně vztyčený ukazovák? Říkáte: Děti, dávejte si na toto pozor...

Já spíš přátelsky. Přátelé, dávejte si na to pozor. Proč vlastně na té škole pořád funguji už 35 let? Protože mě samotného nabíjí potkávání s mladými tvůrci. Snažím se samozřejmě být pro ně učitelem, ale během studia žádná tykačka a žoviality. Buduji ale s nimi přátelské, kolegiální vztahy a jsem na ně pyšný, když jim to potom jde a pokračují v tom, co si na škole mohli osvojit.

Kde vidí Petr Jarchovský hranici mezi obrazem a výrobou reality? A proč se v jeho příbězích velké dějiny tak často rozhodují v rodině a mezi blízkými? Poslechněte si celý rozhovor.