Jan Štifter: Vltavici jsem nejdřív napsal. Teď se do ní chci potopit a proplavat náměstím i kostelem

Hladina Vltavy klesla. Co všechno je teď vidět?

Sucho nás samozřejmě všechny trápí, zároveň je to ale možnost spatřit tajemství, která přehrady ukrývaly. A je to tak i u Vltavice. Na břehu Lipna teď zase stojím víc než dřív a koukám a hledám zbytky vesnice, kterou ustupující voda obnažuje stále víc.

Čtěte také

Hladina Lipna klesla a z vody vystupují pozůstatky zatopených vesnic, železnice i starých mlýnů

Jak blízko už jste se k ní dostal? Mám na mysli pochopitelně to, že si obléknete neopren a zamíříte dolů.

Trénoval jsem to v sobotu. Mám v plánu ponořit se do Dolní Vltavice, což je obtížné, protože Lipno je brané jako extrémní prostředí na potápění, a to ze dvou důvodů. Zaprvé tam není žádná viditelnost. Když máte štěstí a nerozvíříte bahno, vidíte jen na pár desítek centimetrů. Zároveň nikdy nevíte, na čem právě stojíte, což je ale právě to tajemství.

Nedávno v Dolní Vltavici bagrovali ve vodě, upravovali terén, a najednou tam cosi žuchlo, něco se svalilo o něco níž a nahoru vyplavaly kompoty. Ve sklepech domů jsou pořád staré německé zavařeniny.

Byla vaše rešerše vesnice tak důkladná, že budete při ponoru přesně vědět, kde co je? Že se tam projdete? Nebo je to příliš přehnaná laická romantická představa?

Moje představa byla, že se tam projdu. Jenže kdybych se tam prošel, tak samozřejmě rozvířím bahno. Chtěl bych si to tedy proplout, zejména prostor náměstí, protože terén je tam čím dál čitelnější. Měřítko tam v tento moment tvoří dvě věci – domy, které zůstaly jakožto kdysi horní strana náměstí. Ty dneska stojí na břehu. A pak kopec kamení čouhající z vody, což byla škola, která byla součástí náměstí.

Když dnes tedy kráčíte vodou tam, kde ještě stačíte, jdete vlastně náměstím ke kostelu. A já bych hrozně rád proplul tímto chrámem, který tam je a zároveň není, protože byl zbořený a zůstává z něj jen metr a půl zdí. Tyto zdi jsou obvykle tři a půl metru pod vodou, dneska při nízkém stavu vody se jich ale při koupání můžete dotknout nohou.

Jste autor. Nemáte obavu, že si tím zničíte uměleckou představu toho, co je napsáno ve Vltavici?

Čtěte také

iROZHLAS

Před 60 lety zatopila Dolní Vltavici lipenská přehrada. Pomocí 3D promítání se teď znovu vrátí nad hladinu

Já jsem do té vody chtěl jít až ve chvíli, kdy už bude román na světě. Načetl a prostudoval jsem si, co šlo, povídal jsem si s potápěči, ale nechtěl jsem, aby mi tento zážitek přebil psaní. Nechtěl jsem na tom stavět celý román. Proto jsem si to nechal až následně.

Zároveň mi teď v pátek začíná stáž v Horní Plané, kde budu měsíc pracovat na místopisné, faktografické knížce, která doplní román Vltavice. Budou v ní i mé vlastní zážitky z oblasti okolo Lipna, to, co není v románu, i to, co teprve hodlám zažít.

Pro koho je kniha určena?

Myslím, že cílovou skupinou jsou lidé, kteří mají rádi příběhy, a zároveň ti, kterým dochází, že nežijeme jenom dneska. Že vlastně všemu, co žijeme dneska, předcházel nějaký včerejšek a nic by se nestalo bez série včerejšků. Vlastně i o tom kniha je.

V roce 1930 stálo ve Vltavici 63 domů a žilo 414 lidí. Drtivá většina mluvila německy. Pak zmizel kostel, škola, hřbitov, obchody i domy. Co je silnější? Že zmizely stavby, anebo že zmizel celý způsob života?

Myslím, že problém je v tom, jak jsme si ze Šumavy odkrojili velké díly. Vyhnali jsme lidi, pak jsme se snažili vesnice zalidnit. Pak nám došlo, že bude jednodušší, když to zalije voda a bude to plnit funkci, kterou tam potřebujeme.

Jan Štifter|foto:Vendula Kryštofová, Český rozhlas

Důsledek ale je, že jsme přišli o spoustu hodnot a mnoho vrstev kultury, minimálně o jazykové dialekty, který tam byly, písničky, které se tam zpívaly, o místa, která měla nějaké názvy. Dneska nevíme, jak se jmenují, potoky jsou bezejmenné, historicky se jim ale nějak říkalo. A to je věc, která je nenahraditelná. Určitě víc než to, že tam nejsou domy.

Přehrada, to obrovské množství vody, představuje finální vlnu, která symbolicky uzavřela historii, kterou nikdo nechce řešit. Má vůbec člověk morální právo říct, že tady bude přehrada, tato krajina zmizí, protože to tak potřebujeme?

Hodně o tom přemýšlím a říkám si, že jsou samozřejmě věci, které si obhájíme. Řekneme si, že tady bude stát elektrárna, protože ji potřebujeme. Stejně tak je obhajitelná funkce přehrad. Ale já si myslím, že to je vždy zločin na lidech, kteří tam byli doma. To, že někomu seberete dům, zboříte mu vesnici, je něco, co mu ničím nedokážete kompenzovat.

Je přirozené, že se stěhujeme a odcházíme, ale potřebujeme se mít kam vracet. Můžeme na deset let zmizet, ale víme, že když se vrátíme, že tam budou pořád ty stejné sousedky a budeme vrážet do stejných řečí, jmen a plotů, je něco, co podle mě život dělá o něco lepší, než když o to přijdeme.

Proč je podle Jana Štiftera tak důležité vracet se do minulosti? A co má společného s Adalbertem Stifterem, rodákem z Horní Plané a představitelem biedermeieru? Poslechněte si celý rozhovor.