Jan Macháček: Vliv voleb do Senátu na vládní reformy

Výjimečně bych s touto „politologickou analýzou“ hlavy státu souhlasil, méně už s jeho nahráváním velké koalici na pražské radnici, ale to je úplně jiná kapitola. Myslím, že Senát může být klidně chvíli oranžový, vždyť po celou dobu své existence byl převážně modrý, pravicový.

Čeští voliči prokazují, že chápou princip vyvažování a kyvadla. Senát šel delší dobu jedním směrem a voliči usoudili že je čas na změnu. Ve volbách do Poslanecké sněmovny zvítězily pravicové strany, teď voliči provádí mírnou korekci. Za dva roky může být všechno obráceně, z oranžového senátu bude možná modrý a z pravé sněmovny třeba sněmovna levá. Třeba.

To, čemu se anglicky říká „checks and balances“, tedy vzájemné kontroly, ventily, pojistky, brzdy a vyvažování. To je pravý smysl ústavní liberální demokracie. A pokud se oranžový senát pravicovým voličům nelíbí, ať si zametou před vlastním prahem. Mají chodit disciplinovaně a v plném počtu k volbám.

Škrty pro příští rok i korekci excesů fotovoltaické energie vláda může – nebudou-li se ministři hádat mezi sebou – prosadit ve zrychleném legislativním řízení. Ostatně, vládní většina v dolní sněmovně je velmi silná.

Další kroky, které chce vláda prosadit, jsou škrty a opatření inteligentní a selektivní, tedy nikoli plošná. Zde vládě jedině prospěje, když bude o reformách důkladně diskutovat, vysvětlovat je do hloubky a snažit se pro ně získat co nejširší podporu. A když nic jiného, sama si alespoň ujasní, co chce. Zatím se mi nezdá, že by reformy (kromě škrtů) vláda měla ujasněné.

Zároveň si troufám tvrdit, že české společnosti schází vize, jak vlastně reformy prosazovat. Nejsme už na začátku 90.let, kdy byly v kursu tvrdé reaganovsko-thatherovské přístupy. Nyní je světem opěvován donedávna vysmívaný německý konsensuální model. Má totiž skvělé ekonomické výsledky. Budeme-li vědět, jakou chceme v tomto směru společnost – jestli jihoevropskou přetlačovanou nebo severský konsenzus - budeme lépe chápat, jakou úlohu má v takové společnosti mít horní komora.

Zároveň se objevují, jako vždy, když jedna strana prohraje, úvahy na téma zrušení Senátu, protože žádná rada moudrých to prý není. Co není, může časem být, možná by časem pomohlo pravomoci senátu spíše posílit. Vysloveně mne vyděsilo, když týdeník Ekonom uváděl jako příklad země, která nepotřebuje horní komoru, Maďarsko. Já bych osobně v dnešním orbánovském jednobarevném režimu žít nechtěl. Možná v dnešním Maďarsku leckdo teskní po takovém českém Senátu, který alespoň trochu tahá za brzdu.