Jan Kačer: "Cítím se jako opuštěný mamut, který přežívá coby exponát!"

Host (Jan Kačer): Dobrý den, to je titulů.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nezapomněli jsme na něco ještě?

Host (Jan Kačer): Ne. Člověk.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak to se, myslím, rozumí samo sebou, ale k tomu se ještě dostaneme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Krátce k životopisným datům Jana Kačera. Narodil se 3. října 1936 v Holicích. Když mu bylo 15 let, vypravil se na studia na keramickou průmyslovou školu v Bechyni. V první polovině 60. let vytvořil, se svými spolužáky z DAMU proslulý divadelní soubor v Ostravě, později legendární Činoherní klub v Praze. Krátce působil v divadle E.F. Buriana, dva roky v Divadle Na vinohradech, režíroval také v Národním divadle, ale i ve Švýcarsku, Švédsku a Norsku. V současné době je kromě divadelní práce ředitelem nadace Charty 77, loni vydal svoji autobiograficky laděnou knihu nazvanou "Jedu k mámě" a proto ten titul spisovatel. S herečkou Ninou Divíškovou má tři dcery.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na podzim jste dotočil kriminální film Bolero, tam jste ztvárnil postavu šéfa vyšetřovatelů Novotného. Můžete prozradit alespoň, nebo naznačit, o čem film bude?

Host (Jan Kačer): Tak je to detektivka, což na první pohled vypadá tak jako lacině, ale díky jaksi invenci pana režiséra a zároveň kameramana to byla zábavná práce a já mám film rád a po dlouhodobě jsem se k němu vrátil. No a musím říct, že mě to velice těšilo, i když na začátku mi slibovali, že ta role bude veliká, v podstatě je to taková malinká role, která tam slouží, ale jsem s tím spokojený a domnívám se, že ten způsob vyprávění toho filmu je docela strhující a že to může být pro diváky překvapením.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže se máme těšit. Kdy ho uvidíme v kinech?

Host (Jan Kačer): To já nevím, to není moje věc, ale myslím, že vyjde nějak na jaře.

Moderátor (Vladimír Kroc): Říkáte, že jste se po nějaké době vrátil k filmu. Kdybyste zavzpomínal, po jak dlouhé?

Host (Jan Kačer): No je to hodně dlouho. Pokud člověk nepočítá vyloženě nějakou takovou přítomnost jenom někde na kraji, je to hodně. Možná 15 let.

Moderátor (Vladimír Kroc): A čím to?

Host (Jan Kačer): No tak jednak je to změnou situace, ale myslím si, že to má i hlubší důvody. Každá generace filmařů točí filmy o sobě o své generaci a já jsem přeci jenom pán z minula a může mě to tisíckrát mrzet, ale bohužel tak to je. Já se na nikoho nezlobím, ale mrzí mě to, protože film je pro mě ohromná zábava.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nicméně vy jste se těch uplynulých 15 let nijak nenudil. Práce jste měl pořád dost. Začátkem prosince měla v Královéhradeckém Klicperově divadle premiéru adaptace prvotiny Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul, kterou jste režíroval. Zdá se, že je vám Vančura osudový? S Pekařem Janem Marhoulem jste si začal už před, tuším, 14 lety.

Host (Jan Kačer): Něco na tom je, že je to osudová věc. Myslím, že jedna z věcí, která mě k tomu přivedla, byl František Vláčil, se kterým jsme dělali Údolí včel. On Vančuru miloval a hrozně rád ho citoval. Takovým zvláštním způsobem úplně nelyricky, spíš tak jako zlobně. A já jsem měl vždycky pokušení, si po tom Františkovi toho Vančuru pořádně přečíst, takže jsem se do něj hodně zavrtal. Začal mě okouzlovat nejen příběhem, ale hlavně jazykem, tím co sděluje, takovou zvláštní jazykovou metafyzikou. A potom, v takových těch zvláštních dobách, se mi zdálo, že je dobrý lidem připomenout, že existuje něco jako etika, něco jako vnitřní síla a najednou se mi ten Vančura začal zjevovat. A taky to byl důvod, proč jsem vlastně hnedka po sametovým zázraku v Národním divadle Vančuru uvedl, i když všichni nade mnou lámali rukama, proč začínáme zrovna dílem komunisty a vlastně levičáka, příběhem Chudého člověka, který dopadne špatně pro svou dobrotu, ale mě se tehdy zdálo důležitý to lidem říct, že v tom návalu nadšení je dobrý myslet taky na to, že existuje nějaká solidarita, nějaká zodpovědnost za život a tak dále. A to je taky důvod, proč po velikánským neúspěchu, který jsem s ním tehdy sklidil v Národním divadle, a který mě do jisté míry málem stál život, protože po velkých nadějích jsem se najednou ocitl úplně na dně, jsem se rozhodl že, jestliže najdu představitele, který by měl v sobě takový to záření jako má Marhoul, tak že se pokusím znovu tu hru uvést, protože jsem v ní věřil. A Honza Potměšil, jehož osud se velmi podobá osudu Marhulově, tak se mi najednou objevil jako obrovský představitel té role.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže jste na něj myslel hned od začátku?

Host (Jan Kačer): Myslel jsem na to. Nemůžu říct že hnedka od začátku, ale jakmile jsem se začal zabývat tou představou. V Hradci do té doby vládlo představení kolegy Morávka, který má úplně jinou poetiku. Najednou, když se mi zdálo, že by tam ten Honzík se svým osudem mohl přijít a nějak to tam rozzářit, tak v ten okamžik jsem věděl, že ta představa je vlastně to, co jsem hledal. A musím říct, že Honza tam triumfoval a nejen v té hře nebo pomocí Vančury, ale právě tím svým světlem, které v sobě má. Vlastně on mě dodatečně dovysvětlil, co vlastně Marhoul je a proč se mi to líbilo vždycky.

Moderátor (Vladimír Kroc): S mimopražskými divadelními soubory spolupracujete často. Dá se říci, v čem se liší práce na malých divadlech, jestli to tak mohu říct, od práce s divadelníky v Praze? Jsou tam třeba herci skromnější?

Host (Jan Kačer): Tohle je velmi závažná otázka, co se mě ptáte a moc vám za ni děkuji taky pro to, že v odborných kruzích se o tom vůbec nemluví, ale je to jedna ze zásadních otázek českého divadla, alespoň jak já tomu rozumím. Každý vrcholový výkon, nebo člověk, který si myslí, že se vrcholového výkonu dopouští nebo má k tomu možnosti, se setkává s nebezpečím samolibosti a nekritičnosti, ale nejen sám v sobě, ale i jeho okolí se k němu takhle chová a to je taky důvod, proč já třeba jsem v Praze neuspěl. Protože režisér má za povinnost lidi kritizovat a snažit se je vést někam, kde třeba sami netuší, že jsou, no a s tím jsem se tady jaksi popral neúspěšně. Tím nechci říct, že já, třeba v těch venkovských divadlech nejsou lidi, kteří mají ambice, ale jsou to většinou lidi, kteří se chtějí něco dovědět. A když tam přijdete a skutečně něco nabízíte, tak ne že by s vámi vždycky souhlasili, ale berou ty vaše připomínky vážně a myslím si, že divadlo bez takové té společné snahy přinést nějaký základní a společný názor nemá smysl a vede jenom k takovým těm individuálním výkonům, jako je třeba špičkový muzikál nebo špičková představa, která vlastně sbírá ty nejlepší herce, kteří se to naučili někde jinde a pak to prodá za veliký peníze v Praze. A to je taky ten důvod, proč já rád dělám venku.

Moderátor (Vladimír Kroc): A nemůže vám někdo oponovat třeba tím, že nemáte jasnou konkrétní představu, kterou prosazujete a že třeba je to tak, že se prosadí ta vaše představa na úkor, dejme tomu, aktivit toho herce nebo pohledu herce?

Host (Jan Kačer): Já nejsem ten typ režiséra, který by přišel s nějakým diktátorským snem, byť třeba krásným. Já přicházím s nabídkou, kterou jsem do té doby třeba nějakým způsobem získal, ať už pracovitostí nebo zkušeností a oni mi nabízí svoji představu a v té konfrontaci vzniká to představení. A když k tomuhle nedochází, tak to vždycky dopadne špatně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaký jste režisér? Já si vás nedovedu dost dobře představit jako třeba rozzlobeného, že byste křičel.

Host (Jan Kačer): Tak já když jsem byl hodně mladý a nic jsem neuměl, jenom jsem měl určitou takovou vizi, tak automaticky jsem někdy byl i protivný, a sám sobě protivný a křičel jsem, protože jsem myslel, že se dá něco vynutit nebo že ty lidi to prostě nechtěj udělat.

Moderátor (Vladimír Kroc): A není to trochu tím, že člověk tápe v tu chvíli, že si není sám sebou jistý?

Host (Jan Kačer): Samozřejmě, dokonce se to podle toho pozná. Čím víc režisér křičí, tím menší má jistotu, aspoň já si to myslím. Protože každá tvůrčí činnost, si myslím, se má odehrávat jaksi v pohodě. Nemyslím tím v pohodě jako v lenosti nebo, ale v takové situaci aby člověk mohl jaksi rozprostřít všechny svoje citlivý buňky a aby čekal, kdy na ně něco padne. Já nechci se tady dopouštět banalit, ale je to takový stav milosti, jako když třeba, já nevím, něžná zamilovaná žena očekává své početí. Myslím, že je lepší, když je při tom v klidu a zamilovaná, než když se na ni řve, protože to řvoucí dítě, které z toho vyjde, bych nerad viděl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pracoval jste taky v zahraničí. Povězte, jak probíhala vaše komunikace s divadelníky z ciziny?

Host (Jan Kačer): Já jsem měl to štěstí, že jsem začal pracovat v cizině v takových těch 60. letech, kdy jsme byli všichni strašně slavný na západě a já jsem začal v Norsku, kde jsem přišel a bez své vlastní zásluhy jsem tam vypadal jako takový divadelní věrozvěst, protože Norsko je skandinávská země, báječná, mnou velmi milovaná, ale divadelně byla hodně za námi. Takže oni se na mě dívali jako na někoho, kdo ví víc než oni a to bylo samozřejmě příjemný. Problém je v tom, že já jsem samozřejmě neuměl norsky, ale o to víc jsem musel vážit každý slovo, protože než to ten překladatel přeložil, tak já jsem vlastně slyšel ty svoje formulace, později jsem se naučil tomu rozumět, takže člověk se musel snažit být velmi přesný a i třeba jejich námitky byly koncentrované, takže...

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak to možná byla i dobrá škola tady pro české prostředí.

Host (Jan Kačer): Byla to velká škola musím říct, ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Z vašich přátel, mezi které patřili třeba režiséři Šorm, Kadár, Klus, Alfréd Radok nebo Miroslav Macháček se postupně staly legendy a já jsem někde četla, že si připadáte a teď vás cituji: Jako opuštěný mamut, který přežívá coby exponát.

Host (Jan Kačer): No tak takhle to zní tak jako nafoukaně, ale něco na tom je. Protože Vy jste to tak řekla jako bych byl přítel těchhle velikánů, to nemůžu říct, ale v každém případě třeba byl jsem Radokův asistent a naprosto bezvýhradně jsem ho obdivoval. A fakt je, že když pak se stane to, že jste najednou sám a rozhlížíte se, kde jsou ti pomocníci nebo ti rádci nebo ti vůdcové váši, nebo guruové a najednou zjistíte, že už tady nejsou, tak si najednou připadáte divně. Jednak je to velká zodpovědnost, protože zase někteří lidi se takhle koukají na vás. A stáří bohužel nebo bohudík není žádná změna stavu, jste sice starý, ale jste stejně tak nevinný a neznalý jako když jste byl mladý. Jenom problém je v tom, že se na vás kladou větší nároky. Takže já jsem takový jako starý pán, který by měl být chytrý, ale vůbec není chytrý a stýská se mu po těch lidech, kteří by mu poradili.

Moderátor (Vladimír Kroc): Režíroval jste stovky her, režíroval jste i operu. Existuje nějaká nesplněná režijní touha?

Host (Jan Kačer): Já konkrétně nesplněný touhy nemám, ale jako ve smyslu divadelním mám nesplněnou touhu, chtěl bych, abych na nějakou dobu byl příslušníkem nějakého souboru, který by skutečně s plným nasazením třeba usiloval o nějakou krásnou výpověď o životě, který třeba tady ještě není, ale mohl by být, kdyby jsem se všichni snažili. A musím říct, že ta opera, kterou jste zmínil, má k tomu hodně blízko, protože skladatel báječný opery vlastně je takový předchůdce našich snah a třeba Janáčkův Mrtvý dům, který pokládám za největší operu na světě, je prostě zázrak. Když má člověk možnost v jeho stopách kráčet, tak se najednou jakoby stává větší a to si myslím, že je smyslem divadla.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy teď chystáte něco?

Host (Jan Kačer): Já teďka budu dělat v brněnském Národním divadle vlastně už potřetí, což je pro mě velké vyznamenání, že mě potřetí zvou, budu tam dělat Badingovu operu Perníková chaloupka, což zní tak legračně a je to skutečně téma na pohádkový téma, který všichni znají a má se s tím jet do Japonska. Japonci si to vlastně objednali a mají jediný požadavek, aby to byla krásná vánoční dětská opera. Čili to zadání je vlastně příjemné, takže já teďka chodím a vypravuji si pohádky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když pomineme Japonsko, chodí Češi vůbec ještě na operu?

Host (Jan Kačer): To byste se divila. Je to samozřejmě dost úzký vybraný kruh diváků, ale opera má hodně svých ctitelů a já k nim patřím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším hostem je dnes režisér Jan Kačer. Posloucháte Český rozhlas 1-Radiožurnál.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je s vámi Český rozhlas 1-Radiožurnál, je s vámi pořad Dva na jednoho. Naším dnešním hostem je režisér, herec Jan Kačer. Jako režisér jste podepsaný pod desítkami inscenací a her, ale u filmu máte zářezy na pažbě, tuším, že jen dva - Město mé naděje a Sen nebe. Nemáte chuť se do filmu jako režisér zakousnout víc?

Host (Jan Kačer): Ne to vůbec ne. A vůbec tyhle ty dva filmy, i když jsem je dělal velmi rád, v podstatě byly takovou diletantskou jenom zkouškou a dostal jsem je jenom proto, že moji kamarádi, kteří to uměli, byli v té době postižený různými zákazy a já jsem v tu dobu ve filmu zakázaný nebyl, protože jsem tam předtím nic nedělal. Takže sice s velkým úsilím jsem tyhle filmy dělal, ale filmový režisér nejsem.

Moderátor (Vladimír Kroc): To se to tolik liší, promiňte mi tu laickou otázku, ale člověk má představu, že když už jste renomovaný divadelní režisér, že ta práce nemůže být až tak jiná?

Host (Jan Kačer): Já myslím, že je to velice jiné. Je to, díváte se na svět úplně jinak. Myslím vyloženě jako i z toho hlediska, třeba toho pozorování života. Zatím co já vidím divadelní svět sice jakoby nekonečný, ale omezený nějakým portálem, tak film vlastně je, já nevím, "cinematoskopický" nebo já nevím, jak to říci, prostě díváte se jinak. A na náměty se díváte jinak, na problematiku herecké práce se díváte jinak. I když třeba já, když jsem ve filmu hrál, tak jsem se snažil nehrát takzvaně filmově, ale hrát úplně naplno, nejvíc jak jsem byl schopen, daleko víc ještě než na divadle, protože film má tu možnost, že vás detailem přiblíží a ukáže každý hnutí mysli. Pro mě ty dvě disciplíny jsou nádherně teda příbuzný, ale různý.

Moderátor (Vladimír Kroc): Měl jste jako herec oblíbeného filmového režiséra?

Host (Jan Kačer): Já jsem zbožňoval Evalda Šorma, nejenom proto, že jsem s ním hodně pracoval, ale protože to byla magická osobnost, která se zajímala samozřejmě i o operu, o činohru. Já jsem rád vláčil a měl jsem rád celou partu těch mladých lidí, ale já jsem dělal vždycky to, že jsem si ty lidi, které jsem měl rád, v podstatě vybíral a ty, který mě byli lhostejný, těm jsem se vyhnul. Takže s lidmi, se kterýma jsem pracoval, tak jsem vždycky byl v dobré shodě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Objevil jste u nás v posledních letech nějaký mimořádný herecký talent?

Host (Jan Kačer): Tak to víte že jo. Pravidelně každý rok se objevuje někdo, kdo nějakým způsobem silně zaujme, i když já jsem takový fanatik, já například si myslím, že Vláďa Pucholt byl geniální herec a že je to neobyčejná škoda že tady není, geniální herec byl Landovský, Abrhám, Pepek Somr, to byla moje generace, který jsem věřil, ale samozřejmě teď je spousta mladých herců, kteří jsou slibní.

Moderátor (Vladimír Kroc): V úvodu jsme mluvili o tom, že jste vloni vydal svou první knížku. Přemýšlíte nad dalším titulem?

Host (Jan Kačer): To je takový nezasloužený dar, kterého se mi teďka dostalo, ta knížka. Já jsem celý život vlastně sloužil autorům a dokonce jsem možná se tím i omezil. Já jsem hry, který jsem si vybral, nikdy neupravoval, zřídkakdy škrtal a to ještě velice opatrně, protože jsem si myslel, že ti autoři jsou geniální. A psal jsem si vždycky celý život takový drobný poznámky, kterýma jsem v podstatě opovrhoval, a najednou na stará kolena se mi zdálo, že by bylo možná pro mě samotného dobrý, kdybych si některý myšlenky tak jako uřídil a vznikala z toho taková nepořádná knížka a v podstatě náhodou se z toho ta knížka stala. A když jsem ji potom začal dopisovat, tak jsem zjistil, že ta knížka se vzpírá mě samotnému, že se píše o něčem jiným, já jsem chtěl psát o divadle a najednou mi tam začala se zjevovat moje maminka, můj mrtvý tatínek, kamarádi a bylo to možná silnější než já. A hrozně mě to jako obohatilo. A teďka, když ta knížka je venku a kupodivu ji někdo i čte, tak se objevují takový jako rady, abych pokračoval a já se teďka strašně stydím, protože to není žádná legrace.

Moderátor (Naděžda Hávová): Znamená to, že už si Jan Kačer žádné poznámky nedělá?

Host (Jan Kačer): Dělám si poznámek ještě víc, ale líbí se mi čím dál míň, takže byl bych hrozně rád, kdyby mi ještě bylo ještě dopřáno novou knížku naspat, ale zatím nevím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste řekl, že ta první vznikla náhodou. Já myslím, že žádná knížka nevznikne náhodou, to se musí vysedět.

Host (Jan Kačer): Ano, seděl jsem na tom hodně a dokonce pak jsem jednou s jedním proslaveným českým spisovatelem jel v autě, který se mnou mluvil jako s kolegou, což já jsem ho pořád opravoval. A on říkal, no podívejte se, ale teď jsme se radili jako o tvorbě, jak píšeme tu knížku a to, a na závěr on říkal, podívejte se, pane kolego, promiňte, já vám teda řeknu jednu radu, kterou já jako spisovatel celoživotní vím, když chcete napsat knihu, tak musíte sednout a psát.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vyzkoušel jste si i muzikál coby dramaturg, napsal jste knížku, byl jste v politice, věnujete se dobročinnosti. Je nějaká práce, které byste se zalekl?

Host (Jan Kačer): To je.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kromě té filmové režie třeba?

Host (Jan Kačer): To byste se měla zeptat mojí ženy. Já nemůžu říct, že bych měl některý činnosti moc rád. Já jsem na řadu věcí kupodivu dost šikovný, protože jsem vlastně začal jako řemeslník, já jsem vyučený keramik, ale takovou zvláštní mazaností dělám, že nic neumím, takže se mě řada činností vyhýbá. Já například nemám mobil, neumím pustit video a takovýhle věci, i když bych to asi uměl, kdybych chtěl, ale já se některých věcí zříkám, abych měl víc času sám pro sebe.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak je to vůbec s tím časem? Ono to vypadá, když jsme tady jmenovali všechny ty vaše činnosti, že žijete rychlý život. Míváte vůbec někdy volno? Zatímco divadelníci mají alespoň dva měsíce prázdnin, vy pracujete v Krumlově na otáčivém hledišti nebo hrajete na Pražském Hradě v Králi Learovi.

Host (Jan Kačer): Já mám, já používám takovou fintu, já říkám, že život je můj volný čas. Já nedělám nic, co bych nechtěl dělat. To já když jedu na Krumlov, tak tam nejedu pracovat, já se tam jedu bavit a i když třeba ten Pražský Hrad byla veliká práce a strašně namáhavá z mnoha důvodů, pro mě je to volný čas, pro mě je to zábava a právě to je možná ten důvod, proč se takovým činnostem, který mě třeba připadají jako obtížný, vyhýbám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tedy vy většinu času nepracujete, myslím vašeho životního času, ale bavíte se?

Host (Jan Kačer): No, žiju.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem, sáhnete si ještě někdy na keramickou hlínu?

Host (Jan Kačer): Ne, protože to je problém. Já vlastně, když mě to hrozně láká, já vlastně nejsem diletant. Já to vlastně bych měl umět, to znamená, že když bych to chtěl dělat, tak bych chtěl, aby to opravdu bylo udělaný odborně. To znamená musel bych mít pec, musel mít glazury a to nemám, takže jenom z dálky obdivuju svoje kamarády, kteří většinou jsou řediteli továren nebo čelní představitelé výtvarného umění v keramice, ale sám to nedělám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Z vaší rodiny se kromě vaší ženy věnuje divadlu také ještě vaše dcera Adéla. Jak jí to jde?

Host (Jan Kačer): Adélku mám rád a velmi si ji vážím. Něco má po nás, po Nině má takovou určitou vznešenost, po mě nevím, hravost. Ale myslím si, že taky spoustu nevýhod má po nás, po mě je taková hodně nesmělá, moc se nestrká a není naivka, je spíš jaksi vyzrálejší než by měla bejt. Já myslím, že její čas, jestliže bude trpělivá, tak že teprve přijde.

Moderátor (Vladimír Kroc): My děkujeme za váš čas, děkujeme za rozhovor a přejeme hodně sil do další práce, i když jak jste říkal, se vlastně bavíte. Naším hostem byl v pořadu Dva na jednoho Jan Kačer. Díky. Nashledanou.

Host (Jan Kačer): Nashledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nashledanou se i s vámi těší opět příští týden Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Do té doby ať se Vám Radiožurnál hezky poslouchá.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.