Jaké byly osudy emigrantů před sto lety? Muzeum v německém Bremerhavenu oživuje příběhy konkrétních lidí

Migrace byla pro Evropu výzvou už před sto lety. Jenže tehdy naopak miliony lidí opouštěly starý kontinent a vydávaly se přes Atlantik za novým životem. Většina zaoceánských parníků odplouvala z německého přístavu Bremerhaven, kde se na zámořské parníky nalodilo přes sedm milionů lidí.

Lidé se tlačí do dveří, za nimiž je malá místnost – čekárna, v ní kamna a dřevěné lavice. Tady začíná cesta. Za čekárnou je připravená velká zámořská loď, tedy jenom její kus, aby se do muzea vešla.

Riskovali život a pádlovali přes Balt za svobodou. Měli jsme štěstí, říkají dnes

Život rybářů u Baltského moře ovlivňuje především počasí a mořské proudy

Východní Německo střežilo svoje západní hranice velmi pozorně. Protože stále více lidí odcházelo na západ, nechali komunisté postavit v Berlíně zeď, na hranicích se západoněmeckým sousedem nechali položit miny a tajná služba Stasi masivně špehovala vlastní občany. I přesto lidé riskovali životy a utíkali z NDR stále za svobodou nebo za lepší budoucností.

A teď už víte, kde jsme. Muzeum nazvané Dům emigrantů otevřelo poměrně nedávno. Najdete ho přímo v přístavu kousek od mola. „Přibližně 150 let fungoval Bremerhaven jako místo, kde se potkávali lidé z celé Evropy,“ říká jeho ředitelka Simone Eicková.

„Byl to mezinárodní přístav pro emigranty. Odsud odplulo přes tři miliony Východoevropanů, mezi nimi spousta Židů,“ dodává.

Po stopách služebné Alžběty

„Každý návštěvník dostane na začátku vstupenku, na kterém je jméno jednoho z emigrantů. Jeho pak provází po celou cestu z Bremerhavenu do zámoří a do nové země. Zažije s ním odplouvání z Bremerhavenu i plavbu přes moře. A v novém světě pak uvidí, co se z tohoto emigranta stalo, jaký byl jeho další osud,“ popisuje koncept muzea ředitelka.

Muzeum nazvané Dům emigrantů otevřelo poměrně nedávno. Najdete ho přímo v přístavu kousek od mola.

Na mém lodním lístku stojí jméno Alžběta Kaucká. Na palubě beru do ruky sluchátko, přikládám elektronickou vstupenku a poslouchám…

Hlas ze sluchátka mi říká, že Alžběta byla českou služebnou. Vycestovala celkem dvakrát, poprvé v roce 1921. V USA ve státě Ohio pracovala jako služebná. Sblížila se se svým zaměstnavatelem, se kterým otěhotněla. Otec dítěte si ji ale nechtěl vzít, a tak se Alžběta vrátila zpátky do Československa.

Po několika letech se rozhodla, že se do Ameriky i s dítětem vrátí. To se psal rok 1927 a ji čekala druhá plavba přes Atlantik. Pobyt na lodi nebyl žádný luxus – dvoupatrové postele, hodně těsné kajuty, jednoduchý záchod…

Čekání na happy end

„Její příběh jsem objevila v archivu na Ellis Islandu. Byla mezi emigranty, kteří nesměli na území USA. Hrozilo jí, že bude muset zpátky do Evropy,“ vypráví Simone Eicková. Alžběta totiž neměla americké občanství a Spojené státy začaly imigraci zpřísňovat.

Ve Vídni imigrantům pomáhají „profesionální sousedky“. Koho a proč oslovují?

Tři sousedky

Skoro polovina obyvatel Vídně má přistěhovalecké kořeny. Zorientovat se v rakouské metropoli teď bude pro přistěhovalce jednodušší díky takzvaným „profesionálním sousedkám“. Tyhle ženy umí spoustu jazyků, pocházejí ze všech koutů světa a kdysi byly ve Vídni stejně ztracené jako ti, kterým dnes pomáhají.

Pro každou národnost byly stanoveny kvóty a Východoevropany Američané tolik nechtěli, na rozdíl třeba od Němců nebo Britů. Dlouhé týdny proto zůstala i se svým dítětem na Ellis Islandu, malém ostrově u New Yorku, který byl branou do USA pro miliony emigrantů.

Nakonec si ji onen muž z Ohia vzal za ženu a Alžběta i její dítě směly vstoupit do USA. Strastiplný příběh emigrantů ale končil málokdy takto pohádkově. Cesty emigrantů, jak ukazuje bremerhavenské muzeum, byly dost strastiplné. V tom se situace migrantů za posledních sto let příliš nezměnila.

Bremerhaven byl mezinárodní přístav pro emigranty. Odsud odplulo přes tři miliony Východoevropanů, mezi nimi spousta Židů
autoři: Pavel Polák , and
Spustit audio