Jak se žije v oáze? Voda v ománské vesnici je na příděl a místní tráví celé dny na palmě
Omán se turistům otevírá uváženě a opatrně. Dosud málo známá arabská země se nechce stát dalším Egyptem nebo Tuniskem, které lákají davy návštěvníků na levné plážové dovolené. Ománský sultán Kábús dbá na to, aby masový turismus nepřeválcoval ománskou kulturu a tradice. Vizi osvíceného panovníka sdílejí i jeho poddaní. Turistům, kteří se opravdu zajímají, ale o své zemi rádi něco řeknou.
„Tohle je obecní koupelna pro muže, tamhle vedle pak pro ženy. A tady je hlavní rozvětvení kanálů, které se pak rozbíhají po celé vesnici,“ ukazuje mi Abdarrahmán důmyslné vodovodní zařízení v horské vesnici Misfát al-Abríjín.
Čtěte také
Je to oáza jako z pohádky, zelené datlové palmy tu ostře kontrastují s okolními žlutohnědými vyprahlými skalami. Z nich vyvěrá mohutný pramen, který je zdrojem veškerého zdejšího života.
Astronomický přídělový systém
„Každá rodina má stanovený příděl vody k zavlažování. Třeba my máme pět hodin, soused má sedm. Záleží na rozloze sadu,“ vysvětluje Abdarrahmán. Je vystudovaný radiolog. Po dvacetileté praxi v nemocnici v nedalekém městě Nizwě se ale teď věnuje osvětě návštěvníků své vesnice.
Stojíme nad roklí uprostřed obce mezi palmovými sady, slyšet je jen zurčící voda a ptáci. „Na každého přijde řada jednou za osm dní. Já třeba vím, že soused má tři hodiny. Ohlídám si to, po třech hodinách ucpu jeho kanál tímhle kamenem a voda tak začne proudit tím druhým žlabem na můj pozemek,“ ukazuje.
Starodávným zavlažovacím systémům se říká faladž a Omán je jimi proslulý. Zdejší vesničané donedávna vynikali v astronomii – čas přídělu vody si totiž odměřovali jen podle slunce a hvězd. Teď už ho kontrolují na svých smartphonech.
Čtěte také
Palmový sad je pořádná dřina
Prohlížíme si datlové palmy, které na nás vrhají příjemný stín. „Jedním z tajemství palem je, že je musíme opylovávat ručně. Když si dáváte doma datle, netušíte, kolik je za nimi práce,“ upozorňuje Abdarrahmán.
Pěstitel musí vyšplhat na samčí strom, sebrat květy, pak s pylem vyšplhat na samičí palmu a opylit její květ. Jenže samičí květy se otevírají postupně - jeden den rozkvete jeden, za dva dny další. Zemědělec tak pořád leze nahoru a dolů. Musí totiž neustále hlídat, kdy se který květ otevře.
Turisti vítáni, ovšem jen někteří
Už na příjezdu do vesnice vítá návštěvníky obrovská cedule s jasnými instrukcemi: Nechodit po obci mimo vyznačené trasy, neodhalovat kolena ani ramena, chovat se tiše, protože Ománci mají rádi klid.
„Někteří vesničané, když vidí turistu, stále ještě říkají: ‚Ne, ne, tohle tady nechceme.‘ Postupně se ale mentalita mění. Lidé si tu stále více uvědomují, že turisté tak jako tak přijdou, a tak spíš přemýšlejí, jak toho využít,“ konstatuje Abdarrahmán.
Jedním dechem však dodává, že tu chtějí kvalitní turisty, ne takové, kteří tu budou chvíli poskakovat s fotoaparátem a zase rychle zmizí. Rádi tu vidí ty, kteří se zajímají, poučí se o místní kultuře a třeba tu noc nebo dvě přespí.
„Musí tu být nějaká vyváženost, nechceme, aby sem přijelo denně tisíc turistů, stačí stovka. A všichni budou spokojení,“ myslí si.
Čtěte také
Právě kolem prochází další vesničan se ženou. Abdarrahmán mi ukazuje, abych jim ustoupil z cesty a pak se spolu nekonečně dlouho zdraví tak, jak velí staré dobré arabské mravy. A ty si Ománci prostě nechtějí nechat vzít.
Související
-
V nejkrásnější libyjské oáze patřila nebesa ženám
Slovo „oáza“ – starořecky „óasis“ – užívali Egypťané a po nich i řecký historik Hérodotos z Halikarnássu pro oblasti vegetace v libyjské poušti západně od Nilu. Tak...
-
Ostrov míru v moři neklidného Blízkého východu
Občané České republiky, kteří chtějí navštívit Jordánsko, si pořád ještě musejí před cestou obstarat vstupní vízum. Není to vůbec složité. Existuje ale i možnost, j...
