Jak se u nás počítá spravedlnost
Dvě na první pohled bezvýznamné kauzy. V obou přišel o život mladý člověk. Jednou při rvačce před pražským klubem, podruhé na poloprázdném parkovišti v Uherském Hradišti. Ačkoliv důkazy nebyly jednoznačné, v obou případech soud dospěl k tomu, že šlo o úmyslné zabití. A v obou případech k verdiktu dopomohl i názor renomovaného soudního znalce Jiřího Strause, který si říká „matematik zločinu“.
Právě jeho přezdívka dala název prvnímu českému podcastovému krimiseriálu Matematika zločinu, jenž měl premiéru letos v říjnu. Jeho autorky, dokumentaristka Brit Jensen a novinářka Magdalena Sodomková, Týdeníku Rozhlas prozradily, co tyto kauzy prozrazují o stavu české justice.
Seriál odstartovala facebooková zpráva, kterou vám poslal z vězení na Bali Tomáš Toman, kterého odsoudili za pražský případ. Jeho kauzu jste pak začaly sledovat. Chodí vám často podobné podněty?
Magdalena Sodomková (MS): Je třeba dodat, co tomu předcházelo. Pracovala jsem tehdy v Reflexu a psala jsem o profesoru Strausovi, který figuroval v kauze bratrů Víta a Matěje Bártů, konkrétně v tom, jakým způsobem složili rigorózní zkoušku. Část svých prací totiž opsali ze Strausových skript, přičemž Straus byl v obou případech jejich oponentem. V den, kdy článek v Reflexu vyšel, se mi ozval pan Toman z vězení na Bali, že Jiří Straus sehrál roli i v jeho případu.
Koukám, že na Bali jsou vězni dobře informováni...
MS: Tomana trest dostihl až na Bali, kam utekl z Česka. Bylo to dost výjimečné vězení, Toman tam směl mít mobil i počítač, v českém vězení by si ten článek nikdy nepřečetl.
Co vás na jeho kauze zaujalo, že jste se rozhodly se jí dál věnovat? Přece jen odsouzený Toman nestál před soudem poprvé a podle soudu nešlo o nešťastnou náhodu při jedné rvačce...
MS: Na jedné straně máte člověka, který se často pere a byl součástí nešťastných okolností, které vypadají dost brutálně. A na druhé straně stojí renomovaný profesor Straus, soudní znalec. Kdybych to viděla na počátku takto, tak bych do toho asi ani nešla, protože je to pracné a Tomanovi bych nevěřila, že je opravdu nevinný, jak tvrdil. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla pochybnosti o Strausově čestnosti, tak jsem se do toho pustila.
Od roku 2012 jste sledovaly dva případy: jak Tomáše Tomana, tak posléze Jakuba Juřeny, odsouzeného za přejetí mladíka na uherskohradišťském parkovišti, s nímž se Toman seznámil ve vězení na Pankráci a kterému k odsouzení rovněž dopomohl profesor Straus. Nebojovaly jste vnitřně s tím, že Toman i Juřena byli výtržníci? Stát na straně takových lidí je vždy nevděčné, ačkoliv je nehájíte, pouze se snažíte uvádět důkazy...
Brit Jensen (BJ): Ani jeden z nich se nezachoval korektně a nějaký trest si oba určitě zasloužili. O tom ale náš seriál není. Matematika zločinu vypráví o tom, jak to funguje u soudu. Myslím, že je důležité takové případy ukázat, protože z nich vyplývá, že soud pracuje často s předsudkem vůči lidem, kteří už někdy byli soudně trestaní, byť’ dostali třeba jen podmínku. Zejména v případě Juřeny je znát, že to byla velmi přitěžující okolnost.
Myslíte si, že se zločin dá spočítat, jak se domnívá biomechanik Jiří Straus?
MS: Určitě je dobré, že věda pomáhá zločiny objasnit, ale jde hlavně o to, jak s tím pak konkrétní soud naloží.
BJ: Je problém, že z nějakého důvodu soudu nevadí, že Strausovy výpočty jsou zjednodušené, anebo úplně špatně spočítané, což v dokumentu dokazují členové České společnosti pro biomechaniku. Navíc by takový znalecký posudek měl být jen jedním z důkazů, a ne nutně tím rozhodujícím.
Z obou případů je cítit, že soudy chtějí případy rychle uzavřít...
MS: Ano, soudy jsou přehlcené, je na ně vyvíjen tlak. Ale alarmující je, že v Tomanově případu stály proti sobě dva názory soudních znalců a soudce upřednostnil jen jeden a nikdo se u soudu nezabýval tím, proč se to tak stalo. Se Strausovým znaleckým posudkem souhlasili jen dva svědci, o nichž nikdo nic neví a kteří na přelíčení ani nedorazili. V případě Jakuba Juřeny se zase všichni svědci shodli na tom, že Juřenovo auto narazilo do zemřelého mladíka zepředu, když se rozjíždělo, naopak znalci včetně profesora Strause z nějakého důvodu tvrdili, že náraz dostal mladík zezadu.
Proč podle vás Jiří Straus počítá špatně a nedbá často na důkazy? V biomechanické rovnici například zaměnil výšku obžalovaného a zemřelého. V jeho případě ale asi nejde o šlendrián či nekompetenci...
MS: Řekněme, že Straus cítí, že zadavatel posudků má zájem na tom, aby verdikt dopadl určitým způsobem, a jeho posudek by tomu měl odpovídat. Když to tak udělá, dostane další případ k posouzení. A posílí tím své renomé. Navíc v našem dokumentu zazní, že on nepočítá vždy špatně.
Kdo by ale mohl mít zájem na tom, aby dva mladíci seděli za zabití?
MS: V případě Jakuba Juřeny se ukazuje, že jeho rodiče někdo několikrát žádal o peníze. Když prý zaplatí, tak jejich syn nepůjde sedět na tak dlouho. Policie by možná měla zkusit prošetřit, zda se soudními znaleckými posudky někdo neobchoduje.
BJ: Státní zástupce, který figuruje v Juřenově případě, je z nějakého důvodu v té kauze zainteresovaný. Ještě před verdiktem soudu do médií tvrdil, že šlo o úmyslné zabití, a nebral přitom v potaz presumpci neviny. Také rozšířil do médií bez jakéhokoliv důkazu, že obviněný svědky podplácel a zastrašoval. Možná se chtěl na případu zviditelnit, ostatně poté povýšil na soudce. Ale to je samozřejmě jen spekulace.
Celý seriál má čistý, kompaktní zvuk, lidem v soudních síních je skvěle rozumět, až se nechce věřit, že jde o autentické nahrávky. Tým zvukařů Českého rozhlasu odvedl skvělou práci. Bylo snadné získat nahrávky ze soudů?
MS: Nebylo. Ke kompletním záznamům, které se dělají u každého soudu, jsme se dostaly, až když oba případy skončily. Teprve když byly uzavřené, mohl si odsouzený požádat o kompletní dokumentaci svého případu. Toman i Juřena si je vyžádali a díky tomu jsme se k nim dostaly. Nejlepší způsob, jak odhalit, kdo sehrál v případu jakou roli, je právě užití autentických dokumentů.
Ještě obtížnější muselo být sehnat dvě tajné nahrávky, které nebyly určeny cizím uším.
MS: Právě že to těžké naopak nebylo! U každého soudu je administrativní pracovník, který zapíná a vypíná záznamník, a každý soud má kompletní nahrávky, které zakládá do spisu. V Tomanově případu administrativní pracovnice záznamník omylem včas nevypnula, a proto se nahrálo něco, co už nahrané být nemělo. Nahrávky se pak vydaly odsouzenému na jeho žádost. Když žádal Juřena o své audiozáznamy, nebyly pět týdnů k dispozici, zmizely. Teprve pak se objevily.
Pak je tam ještě jedna nahrávka...
MS: Ano, tu nám někdo poslal. Nevíme, kdo ji nahrál, ale mluví se tam o vícero případech a je stěžejní pro více kauz.
Kolik jste měly materiálu, který jste pak stříhaly? Podcast má pět dílů a každý trvá zhruba čtyřicet pět minut.
BJ: Z obou soudů jsme měly celkem čtyřicet hodin čistého materiálu, a pak jsme samy nahrávaly dalších zhruba padesát hodin. Jakub Rataj složil k seriálu hudbu, my jsme to pak sestříhaly a namluvily komentář a kompaktní zvuk pak dodal sound designér Martin Ožvold.
Jak jste si rozdělily ve dvojici práci?
MS: Já jsem píšící novinářka, zatímco Brit dělá technickou a náročnou práci, protože má stovku hodin záznamu a stříhá jednotlivé kousky k sobě jako skládačku a vyrábí celou strukturu příběhu. Skvěle se doplňujeme.
BJ: Pak to spolu posloucháme a Magdalena říká: Takhle to být nemůže! A opravujeme to. No a pokud jde o konfrontační rozhovory, je výhodnější spolupracovat ve dvou.
Inspirovaly jste se nějakou tvůrčí dvojicí?
MS: Vlastně ano, na BBC se vysílaly dvě série Murder in the Lucky Holiday Hotel a The Assassination, na kterém pracovali dva tvůrci v týmu. Jeden dělal klasického reportéra a druhý budoval strukturu pořadu tak, aby fungovala jako příběh. Je to spojení žurnalistiky s dokumentem.
A přesně tak výsledek i působí: jako poctivá investigativa a zároveň napínavá detektivka. Tištěná reportáž by tak nevynikla.
MS: Přesně tak! S tím jsem se setkala, když jsem na toto téma psala nějaké reportáže do časopisu. Papír tak složité případy neunese. U investigativy je to častý problém: čtenář brzy ztratí pozornost, ty případy jsou zamotané. Forma detektivky tomu dává atraktivitu a je to pak stravitelné i pro ty, kteří by se o podobné kauzy jinak nezajímali. Navíc když ty projevy lidí přepíšete na papír, tak zmizí jejich intonace, nuance obsažené v hlase, tón.
Skončil podcast. Co chystáte dál?
MS: Jsme teď úplně vyčerpané. Nicméně máme na podcast skvělé ohlasy nejen od veřejnosti, ale i z justice a policie, protože se tam řada lidí potýká s podobně zmanipulovanými soudy. Lidé nám posílají tipy na další případy a ukazuje se, že jde o širší problém celé řady soudních znalců. Takže v tom určitě chceme pokračovat, je jen otázka jak a s jakým médiem.
Nepočítáte s Českým rozhlasem? Proč Matematiku zločinu vlastně nevysílal Český rozhlas?
BJ: To nevíme. Víme jen, že vedení rozhlasu od června zvažuje, zda se to v rozhlase bude vysílat. A stále nerozhodlo. Koncem roku už jsme to ale musely zveřejnit, protože ty kauzy by po čase mohly přestat být aktuální a navíc jsme byly vázány grantem, který jsme získaly od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. V Českém rozhlase totiž není na investigativní dokument žádný rozpočet, přesto nám s pořadem řada odryto dělení Českého rozhlasu pomohla a cítíme od lidí z rozhlasu velkou podporu.
MS: Možná v rozhlase mají problém s formou pořadu. V cizině je true crime story zavedený žánr, ale u nás stále není obvyklý. Mohli by mě třeba nařknout z toho, že jsem zaujatá jako vypravěčka. BJ: Ale vlastně to může posluchač posoudit nejlépe sám - jestli je problém v žánru nebo někde jinde...
Magdaleno, na Facebooku jste zveřejnila, že se k vám během práce na seriálu někdo vloupal do bytu. Dáváte to do souvislosti s kauzou?
MS: Psala jsem ten večer Brit, že mám zlatý grál, tedy dokument, který nechci mít doma. A do dvanácti hodin se mi někdo vloupal do bytu a ukradl mi veškerou elektroniku. Nemůžu to s tím spojovat, protože nemám žádné důkazy, ale minimálně je to divné. Policie to vyšetřovala, ale nic se neprokázalo. Myslím si, že ten seriál vadí hodně lidem, protože ukazuje způsob, jakým u nás funguje justice.
