Jak moc musí být člověk handicapovaný, aby dostal byt? I to musela řešit nevidomá Martina
Dojít na úřad vyřídit žádost, vyplnit formulář nebo zjistit informace – jednoduchá věc, s tím by určitě většina lidí neměla mít problém. Jenže, co když na úředníka, ani formulář, ba ani na informační tabuli nevidíte. To už je všechno najednou složitější.
Nevidomá masérka před třemi lety přišla o zrak, letos úspěšně absolvovala rekvalifikační kurz, našla si práci a teď by chtěla i sama bydlet. V jednom z posledních letošních pracovních dnů před Vánoci jsme se s Martinou, coby doprovod nevidomé, vypravili na magistrát jejího rodného města, abychom pomohli získat informace o možnostech samostatného bydlení.
„Byla jsem odeslána k paní, která to má na starosti. Řekla mi, že až zas tak handicapovaná nejsem a že bych na to s největší pravděpodobností neměla nárok,“ vysvětluje.
Při samotném jednání s pracovníkem bytového odboru panem Kavánem jsme natáčet nesměli, ale víme, že Martina se při jednání snažila hlavně o to, aby úřad pochopil její situaci. „Nejsem schopná pracovat na plný úvazek, protože mi to prostě můj stav a handicap nedovolí,“ říká.
Po jednání je ale Martina velmi spokojená, dozvěděla se všechny možnosti, jak může zažádat o byt zvláštního určení – bezbariérový, pro lidi s handicapem. Nyní ji čeká vyplňování mnoha lejster – doma má sice skener, ale požádá matku, aby ji s tím pomohla.
Těžší je ale občas zvládnout komunikaci se zaměstnanci státního aparátu. „Úředníci nekomunikují, baví se zásadně s mým doprovodem,“ upozorňuje s tím, že dělají, jako kdyby tam nebyla, nebo nebyla schopna přemýšlet. „Na člověka to nepůsobí dobře, připadá si jako nějaký odpad společností,“ dodává.
