Jak bydlí Češi

Spolubydlení jako nutnost: „Nájem třicet tisíc nezaplatím“

26. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lenka a Michal, spolubydlící. Bábovku upekla jejich třetí spolubydlící, která se ale má brzy odstěhovat

Tržní nájem za byt v Praze si běžný zaměstnanec může dovolit jen stěží, a tak lidé hledají spolubydlící, s nimiž by se na nájem složili. Spolubydlení nebo také sdílení bytů je zřejmě nejběžnější způsob, jak lidé řeší bytovou nouzi a vysoké nájmy především ve velkých městech. Byty sdílejí často studenti, ale třeba Lenka Stejskalová takhle bydlí téměř dvacet let a většinou s lidmi, které ani moc nezná. Jiný způsob bydlení pro ni zatím z ekonomických důvodů nepřichází v úvahu.

Pokoj za deset tisíc

Prvorepublikový činžák v centru Prahy dvě stě metrů od Národního divadla je solidní adresa. Sice se tu vůbec nedá zaparkovat, ale to Lenka neřeší. Všude má blízko a to je hlavní důvod, proč tady bydlí.

Obývá jeden pokoj, za který i s energiemi platí deset tisíc korun měsíčně. „To je ještě dneska levné. Samozřejmě, že bych mohla bydlet někde na kraji Prahy, ale to bych si moc finančně nepomohla a jezdila bych hodinu do práce,“ vysvětluje.

V přízemním bytě s vysokými stropy jsou tři pokoje a každý nájemník platí stejnou částku. Chodba, kuchyň a sociální zařízení jsou společné. „Za ty roky spolubydlení jsem otrkaná. Zvykla jsem si, ale někdy si říkám, jak dlouho to ještě vydržím,“ lehce se usměje, nalije čaj a ukrojí z bábovky. Tu pekla spolubydlící, která se ale chystá odstěhovat jinam. „Teď právě řešíme, kdo tu s námi bude bydlet. Dávat patnáct tisíc za měsíc je hodně.“

Lepší než hypotéka na nepohodlný byt

Lenka bydlí ve sdílených bytech od maturity, tedy osmnáct let, a je tak trochu veteránka spolubydlení. Sousedů v pokojích už vystřídala hodně, ale jinou možnost nevidí. Pracuje v administrativě kreativní agentury a chce zůstat v Praze.

Čtěte také

„Na hypotéku nemám šanci. Abych si ji brala na nějaký mrňavý byt, kde budu mít sprchový kout vedle kuchyňské linky, to opravdu nechci. Sama si hypotéku prostě vzít nemůžu.“ Jak dlouho to takhle vydrží, nechce rozebírat, i když nad tím často přemýšlí. „Samozřejmě ve svém věku bych uvítala, kdyby měla nějakou jinou možnost. Milionáře jsem ještě nepotkala,“ říká pobaveně s jistou nadsázkou.

Musíme si sednout

V dalším pokoji bydlí třicátník Michal. Pochází ze slovenské Žiliny a v Praze pracuje v sociálních službách jednoho městského obvodu. S Lenkou se znají z různých kulturních akcí, mají některé společné zájmy a zatím si jako sousedé vyhovují. Dalšího spolubydlícího hledají přes známé, nikoli na inzerát.

„Tohle nechceme riskovat, musí to být člověk, se kterým si sedneme,“ říká Michal, který se ještě nesmířil s tím, že člověk, který pracuje a platí daně, si nemůže pronajmout bydlení za dostupnou cenu. „Kdybychom platili měsíčně oba dva po patnácti tisících, tak mi moc z platu nezbude.“

Fenomén posledních let

Kolik lidí v Česku sdílí byty, lze pouze odhadovat. Český statistický údaj při sčítání lidu podle mluvčího Jana Cieslara tyto údaje nezjišťoval. „Je to fenomén posledních let a nás zajímají jiné charakteristiky bydlení. Kolik lidí bydlí v jedné domácnosti, to víme, ale zdali jde o sdílené bydlení, to z našich dat vyvodit nelze.“

To potvrzuje i Michal Dvořák z Realitní kanceláře Sting, který jako student také využíval možnosti spolubydlení. „Taková data jsou těžko zjistitelná. Nejvíc takhle bydlí studenti, já jsem takhle žil se třemi spolužáky. Smlouvu majitel uzavírá vždy s jedním nájemcem, s ostatními spolubydlícími se nájemce musí domluvit.“

autoři: Ľubomír Smatana ,
Spustit audio