Ivanka Devátá: Do Obce spisovatelů se nederu, zůstala sem na okraji

Host (Ivanka Devátá): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak mě napadá, takto neformálně přivítat herečku, která vystřídala stovky rolí, by nás asi nenapadlo. U autorky mnohdy sebeironických knížek je to jiné. Proč nemáte ráda označení spisovatelka?

Host (Ivanka Devátá): No, protože se pokládám stále ještě za amatérku, vlastně jsem takový literát samozvanec, a tak jako jsem se tomu velice bránila, protože jsem si říkala: Co tomu budou říkat ti opravdovští spisovatelé, že jo, ale.

Moderátor (Vladimír Kroc): A co tomu říkaj?

Host (Ivanka Devátá): Nevím, já se jich radši neptám a i když jsem měla od přítelkyně návrh, že by mě uvedla do Obce spisovatelů, tak jsem tam nechtěla jít, protože jsem si říkala, že mě to přinese akorát schůze, nové příspěvky a opovržení skutečně spisovatelů, kteří řeknou: Kdo se to mezi nás dere? Tak jsem zůstala tak na okraji a jak říkám, měla jsem nejradši, že ty knížky se tisknou, prodávají a líbí a jestli se mi dostane nějakého uznání jako od kritiků nebo tak mě zas tolik nebere.

Moderátor (Vladimír Kroc): Můžu teď o vás něco říct?

Host (Ivanka Devátá): No podle toho co?

Moderátor (Vladimír Kroc): Poslouchejte - Ivanka Devátá se narodila 27. listopadu 35 v Praze, vyrůstala v Brně a v Plzni. Její první básně zapisovala maminka, protože Ivanka ještě neuměla psát. První její román, psaný ještě hůlkovým písmem, Hodná dcera milionářova.

Host (Ivanka Devátá): Mlinářova.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jo Mlinářova, ale tak to jsem někde přečetl.

Host (Ivanka Devátá): A s měkkým i.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak počtvrté, tak Mlinářova, zůstal nedokončený každopádně, v devíti letech založila divadlo, v němž vystupovala pod uměleckým jménem Erhi Cere?

Host (Ivanka Devátá): Ano.

Moderátor (Vladimír Kroc): V 11 napsala divadelní hru Krejčík cihlička, kterou sama režírovala, se spolužačkami uvedla ve školní tělocvičně. V roce 1958 absolvovala herectví na DAMU, 34 let strávila v angažmá v Realistickém divadle, později přejmenovaném na divadlo Labyrint v Praze. Poslední dobou se věnuje psaní, před nedávnem jí vyšla už 11. kniha nazvaná Koukám a co nevidím. Ivanka Devátá je rozvedená, má dva syny - Marka Hlavicu a Adama Vinkláře a 3 vnoučata.

Host (Ivanka Devátá): Tak, tak, všecko to máte, až na tu milionářovu dceru, ono pak je.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě zmátlo to i.

Host (Ivanka Devátá): Jak jste si mohl vůbec pomyslet, že by nějaká dcera milionářova mohla být hodná?

Moderátor (Vladimír Kroc): Mě to právě přišlo invenční.

Host (Ivanka Devátá): To je zlatá mládež.

Moderátor (Naděžda Hávová): Prý vám chodívají ohlasy z celého širého světa, ze Švédska, z Kanady, Kolumbie, ze Spojených států, kudy se tam vlastně vaše texty dostávají?

Host (Ivanka Devátá): No já myslím, že od příbuzných tady z Čech, protože samozřejmě jsou to všechno Češi a Češky, kteří to čtou, bohužel nejsem přeložená do 15 světových jazyků a to určitě jenom proto, že jsem z toho malého národa, kdybych byla Američanka, určitě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nebojte se, to nastane.

Host (Ivanka Devátá): Jo, to bude po smrti a to mě bude málo platný. Ale oni tady mají příbuzné, například sestra Jiřiny Bohdalové, ta prostě vždycky se o to zajímala a jednou mě Jiřina volá a: Prosím tě, cos to napsala teď novýho, ta mě zase otravuje, to chce. Pak jsme se spolu setkali, s tou sestrou, a povídaly jsme si a ta žije, ta právě myslím ve Švédsku a nebo v Dánsku nebo někde tam, no a ta je velká moje ctitelka a Jiřina na to pravila: Já si taky od tebe jednou budu muset něco přečíst. Tak to teda se nedala zlákat, ani tou pochvalou, kterou její sestra hýří, no a ti lidé, to je velice zajímavý, ještě z takových dálných končin, když já si představím tam a nebo, když dostávám dopisy, co všechno jsem způsobila v rodinách, úplnej rozkol, jedna paní neuvařila svým 3 chlapům, protože celé odpoledne četla Lázeňskou kůru a když přišli, tak řekla: No, tak vám usmažím vajíčka, no a jinde zase se jeden pán praštil do holeně, protože jeho paní upadla a on myslel, co se jí stalo a ona se zatím smekla v koupelně, jak se smála a takový věci prostě a já vždycky žasnu, jak jsem zasáhla do života naprosto neznámých rodin jenom tím, že jsem si vymyslela pár blbostí u stolu.

Moderátor (Vladimír Kroc): No počkejte u stolu, prý tvoříte většinou na gauči.

Host (Ivanka Devátá): No, na gauči to promejšlím, já mám, vlastně většinu knih mám vychozenejch, jo, já chodím hrozně ráda do parku a na procházky a takhle a tam to smolím, jo, a pak přijdu domů a už se těším, jak si uvařím kafe a začnu psát, a to je nejhezčí doba, ale teď už myslím, že nazrává čas, poněvadž já jsem dva roky nic pořádnýho nenapsala. Ta loňská knížka, co jsme dělali s bráchou, to jsou vlastně takové drobečky, to se nedá říct, že by to byl průlom na literární frontě, to se tam o tom nedá mluvit a tahle poslední, to jsem vlastně sesbírala fejetony, asi 10 jsem jich dopsala, no a kamarád mě hrozně pokáral, že je to prej ubohejch asi 40 fejetonů a pak jsem ho velmi překvapila sdělením, že jich je 71 a řekla jsem: Vidíš a víš, proč se ti jich zdá tak málo? Protože se čtou jako víno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je to ještě stála tak, že Ivanka Devátá píše své povídky a knihy tužkou do bloku?

Host (Ivanka Devátá): No tužkou ne, propisovačkou, ale do bloku ano a propisovačka nesmí být ledajaká, musí být taková ostrá, ne taková ta, co píše tlustě a tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže ani psaní stroj a na počítač ani pomyslet.

Host (Ivanka Devátá): Psací stroj mám a naučila jsem se všema 10, skutečně velmi, za jedny prázdniny, velmi obratně, to mě jde, ale nerada píšu, zrovna jsem se teďka bavila na křtu poslední knížky Haliny Pawlovský tam s nějakými lidmi a už nevím, kdo mi to říkal, nějaký muž, kterej taky říkal, že vlastně lidi někteří, někteří říkají, že daleko raději píšou rukou, protože maj pocit takovýho toho důvěrnýho styku s tím čtenářem, věřte mi, že je to tím, tak na psacím stroji já umím docela dobře, ale už je to přes mašinu, už je to takový neosobní, kdežto tohle je jako když jim píšu dopis a mě to nesmírně vyhovuje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď ty fejetony sebrané pod názvem Koukám a co nevidím, to je o tom, co vás inspirovalo třeba na televizní obrazovce?

Host (Ivanka Devátá): Také, protože já žiju sama, tak jako tak moc příležitostí nemám, že jo, venku co vidím, tak na ulici, v tramvaji, takhle a i na televizní obrazovce. Tam mě nejvíc inspirují politikové, opravdu, to je úkaz.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaké to je, když vidíte nebo zahlédnete sebe samu, třeba ve filmu Martina Friče Nejlepší ženská mého života nebo Vzteklému mstiteli a nebo třeba v nějaké detektivce?

Host (Ivanka Devátá): No, tak, pokud to vím, no tak někdy už se teď, ani se nedívám, protože já už jsem to viděla a někdy se dívám a tak jako se tak kritizuju pořád, že tohle by mohlo bejt lepší nebo tamto a nostalgicky pláču, že jsem přece jenom byla fešné děvče, ale vůbec jsem si toho nevážila a pořád jsem na sobě viděla nějaký, kéž by to šlo vrátit, a někdy se mi stane, že se dívám na naprosto mě neznámou inscenaci nebo detektivku a najednou prostě, jak když mě píchne, vyskočím a vidím tam sebe a teprve pak se rozpomenu na ty okolnosti a na to a říkám si: No na tohle jsem už úplně zapomněla, tak to je dost legrační potom, no, ale jinak člověk se nikdy sobě zas až tak moc nelíbí, pořád na sobě něco vidí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jsme u té televize a u detektivek, tak nemůžeme opomenout to, že vy jste propůjčila svůj hlas slečně Marplové.

Host (Ivanka Devátá): Jé, to vám musím říct, že byl, to si zaslouží delší řeč, to byl překrásný dárek k mým 70. narozeninám, ale dost dlouho jsem se obávala, že to bude dar danajský, protože já jsem se jako do toho nehrnula, já už jsem teď dlouho nedabovala, jinak celej život jsem dělala krásné filmy, třeba Lev v zimě nebo Mladou Terešíkovou, když jsem byla mladá, to byly kvalitní věci, ale teď už jsem to dlouho, rovnou slečnu Marplovou, tak jsem šla s velkými obavami, za prvé o tu technickou stránku, přeci jsem o něco starší a méně třeba pružná, by se dalo říct, tak to byly obavy liché, do toho jsem se vpravila okamžitě, no ale co s tím uměním, že jo, jak se mi to podaří, to člověk nikdy, dokaď to pak není hotový, vlastně neví, já jsem měla pocit, když jsme někdy tu smyčku pustili, kvůli tomu, jestli to sedí, že mě prostě z těch úst vycházejí úplně jiné věci, než jsem původně měla v úmyslu a to daleko horší a velice mě podporoval pan zvukař a vůbec ta osádka toho, tý zvukový kabiny, protože mě pořád říkali, že to dělám roztomile a se šarmem, ale já jsem jim to moc nevěřila, protože to se taky říká hodně špatnejm hercům, aby nebyli ještě horší, jo, aby je trochu povzbudili, tak jsem tomu nevěřila, až do té doby, když jsem se dívala, takhle jsem si držela palec, až teda artróza vykonávala svý a celá doma potichounku. Když to skončilo, tak jsem si říkala: No, tak, není to tak nejhorší, no a musím vám říct, že skutečně, že já se nerada chlubím, ale prostě po tý hrůze, jo, si to zasloužím, že mě strašně moc lidí volala, dostala jsem velkou kytici s lístkem Pro slečnu Marplovou, kterou mi přinesl poslíček a teď, než jsem šla sem, ještě mě volala kolega z vysoké školy, předtím mě volala Věra Kubánková, kolegyně, no, od těch mě to hřeje nejvíc a teď oni o tom mluvěj tam odborně, že jako nejen ta technická co a to a tak. Ježíš, to je takový krásný, tak, to je takovej dárek k Vánocům skoro.

Moderátor (Vladimír Kroc): Původně jste chtěla být profesorkou češtiny, to myslím, musíte v poslední době dost trpět, když posloucháte a co neslyšíte?

Host (Ivanka Devátá): Já už trpím dlouho, já už trpím moc dlouho, já už jsem trpěla za totáče, a když pak přišla ta Sametová revoluce, tak jsem si říkala: To teď bude lepší, teď místo těch nevzdělanců se dostanou ti vzdělaní, jenomže ono to dopadlo tak, že sice mají zelenou mladí lidé, což je dobře a já jim to velice přeju, no, ale zase to naše školství asi vypadá nějak divně, protože jak jsme, já se z toho můžu zbláznit někdy, že jo, oni pořád říkaj vyvarovat se čemu, místo vyvarovat se čeho, vyhnout se čemu a to já snáším tak bolestně, jako kdyby mě někdo ubližoval a takový strašný věci i předložky, no a o tom si povídáme někdy s lidmi, kteří mají na to stejný názor, ale dost mě to straší, protože zrovinka tudle jsem si zase četla v Senecovi a tak jsem mě tam jako vrylo Qualis vita, talis oracio, to znamená jaký život, taková mluva a tak se mě zdá, že opravdu a Čapek taky to říkal, že jo, že když upadá mluva, že upadá národ, tak já mám pocit, že se plazíme někde dole.

Moderátor (Vladimír Kroc): To je možná chvilka, kdy bychom se nad tím měli zamyslet, my si k tomu pustíme písničku 2 minuty a 20 vteřin a potom budeme v pořadu Dva na jednoho v povídání s Ivankou Devátou pokračovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho, Vladimír před písničkou řekl, že bude trvat 2 minuty, 20 vteřin.

Moderátor (Vladimír Kroc): A bylo to opravdu tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): A byla to pravda a já ještě doplňuji, ale to jste jistě všichni poznali, že to byl Karel Gott a Oči máš sněhem zaváté, písnička jako dárek pro našeho dnešního hosta - spisovatelku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Autorku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pardon, možná autorka, to raději slyší.

Host (Ivanka Devátá): Aby se Božena Němcová neobracela v hrobě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Toho bych se nebála, Ivanka Devátá. První vaší knížkou byl Rodinný podnik, druhou pak Vůně posečené trávy, což byla sbírka vzpomínek na dětství. Jaké bylo dětství Ivanky Deváté?

Host (Ivanka Devátá): No, moje dětství bylo hezké a šťastné, vidím s odstupem, patrně byly chvíle, kdy jsem si přála zemřít, aby rodiče litovali, jak mě trápěj, když jsem si nesměla vzít v březnu podkolenky nebo něco podobnýho, ale jinak dětství bylo hezký a uvědomila jsem si to před pár lety vlastně, že se mě nějaký novinář ptal, jak jsem snášela, když se narodil bratr, že jo, on je o 12 let mladší a já jsem byla jedináček a najednou to a já jsem si teprve poprvé nad tím zamyslela a zjistila jsem, že jsem ani na vteřinu nepochybovala o tom, že mě rodiče milují stejně jako před tím, skutečně vůbec, takže to asi se moc dařilo tam doma a bráchu jsem měla velmi ráda a mám, takže to bylo hezký, měla jsem báječný kamarádky, samý lumpárny jsme prováděly. Já jsem byla taková vzorná holčička, dobře jsem se učila, ale jinak mě teda bylo dost, kantoři vždycky říkali: Ta Devátá, ona není vidět, ale slyšet je jí pořád a pak jsem měla krásné mládí v Brně taky a musím říct, že s těmi přáteli se stýkám dodnes, to vydrželo léta, Evička a Světla, také protagonistky té knížky, že jo, i když Světla tam má pseudonym, protože jsem o ní nepsala, o jejím charakteru, zrovna tak nějak moc pochvalně, tak jsem říkala: Světluš, já jsem ti dala pseudonym. A teďka Světla říká: Stejně to každej ví, že su to já, a tak ty za mnou přijely až do Plzně a můj kamarád, kterého zase znám od druhé obecné z Chrudimi, tak tam byl též a říkal: Víš, to je stejně krásný a vzácný, takový přátelství, že v 70 letech ty holky jedou 6 hodin vlakem, aby tam mohly být. Já jsem jim tam teda platila hotel, aby se vyspaly a tak a bylo to ale strašně hezký, no a v té Chrudimi, kde jsem chodila 2 roky do školy, naši mě tam dali za války, že jo, abych se měla dobře, protože v Brně všechno na potravinový lístky, tak představte si, že já jsem se tam letos rozjela, místo k moři jsem jela do Chrudimi, to byly tak nejlíp utracený peníze a stanula jsem před tím domem, který patřil babičce, v šortkách a v tričku, stařena, jo, tak jako mladý námořník, zazvonila jsem a řekla jsem: Dobrý den, prosím, já jsem tady bydlela před 60 lety, v té chvíli mě samotný přišlo, že jsem exhumovaná už, že to není ani možný, ale oni řekli: Nejste vy paní Devátá? No a pozvali mě dovnitř a to byly dojmy, který tady vůbec nebudu jako, bylo to, pořád se mě omlouvali, že to tam nemaj dost krásný, že zrovna tam něco adaptujou a já jsem říkala: Já stejně nevidím, co tu je a stejně vidím, co tu bylo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem si teď v plzeňském deníku přečetl, že nedáte prý dopustit na Plzeň, ale prošel jsem dost starších článků, kde vzpomínáte jen na Brno, takže, jak je to s tím vztahem k Plzni?

Host (Ivanka Devátá): No, Plzeň chudák za to vlastně vůbec nemůže, ale já jsem k ní ten vztah neměla tak dobrý jako proto, že jsem byla ve věku 16 let vyrvána z toho Brna, když tatínek získal skvělý místo v Plzni a musela jsem se odstěhovat a měla jsem tam právě tyhle skvělé kamarádky a vlastně jsme se znali ještě od předškoly, jsme chodily sáňkovat a měla jsem tam první lásku a všechno, čili v tý Plzni jsem se cejtila jak nahá v trní, kromě toho tam byl dost tuhý politický režim na škole a hodně soudružek a třeba mě i vyčítaly, že mám každý den jinou stuhu, že žiju buržoazním způsobem života, já jsem si myslela, že dívka, která žije buržoazním způsobem života, se vozí na tenis s raketou a tak podobně a ne, že má mašli na korunu 20, že jo, no, ale to nebylo, ale nicméně tam mám i teďka řadu dobrejch kamarádů, protože ne všichni byli takhle zapálený, jedna z nás je v Americe, takže nás před 2 lety přijela navštívit, no a já jsem se tam sotva ohřála, zase jsem si tam upletla novou lásku, já jsem v každým městě vždycky měla nějakou lásku, tak dva roky, jako ti vojáci, kde jsou garnizonou, jo, tak tam prostě maj nějakou milou, tak jsem měla lásku v Brně, pak jsem měla lásku v Plzni, pak jsem měla lásku na vysoký škole, no a pak už jsem se radši vdala a tak jako jsem odjela a už jsem se tam vracela jenom na víkend a maminka mě vybavila škvarkama a řízky a podobně, takže se tam teď vracím domů.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste u těch lásek, tak vy jste mimo jiné napsala také knížku, samozřejmě ne sama, ale s Miroslavem Plzákem, která se jmenuje Soužití k zabití, takže to jste čerpala z těch bohatých zkušeností nějakých?

Host (Ivanka Devátá): No, ale já jsem se tam držela při zdi, protože já jsem taková celkem mravná, a i když jsem se třeba rozváděla, tak se neděly žádný takový strašlivý scény, Ježíš Maria, já teďka hraju v těch Rodinných poutech a hraju tu tchýni a já jsem byla úplně zoufalá, já říkám: To je ženská bez úrovně, vždyť jak ona se, takhle jsem v životě, teď jsem mluvila se svou bývalou snachou a říkala jsem jí: No, už tam brzo budu, Alice, a tam se budeš moct přesvědčit, jaká jsem mohla bejt tchýně, jo, ačkoliv já jsem byla velmi noblesní vždycky, ale zase mě to připadá legrační, že ti lidé, kteří mě znají z těch knížek jako tu laskavou, vstřícnou paní s tím nadhledem, teď uviděj tu bestii vřískající, tak si řeknou: Bože, ta Devátá, ta má poloh.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě, abychom se vrátili k Plzni, žije tam váš bratr, strojní inženýr sice a společně jste napsali knížku nazvanou Pravé domácí, zdá se tedy, že spolu vycházíte velmi dobře?

Host (Ivanka Devátá): My spolu vycházíme skvěle a do té knížky jsem ho vlastně nacpala já, protože jsem z něj nechtěla loudit veselé historky, aby mě nakypěla kniha a pak za to brát honorář, no a bráchovi se to moc hodilo, protože zrovinka vdával dceru, tak ten honorář vrazil na to a byl rád, že to prostě takhle dopadlo, ale jinak on nemá ambice být, on je velice vtipnej vypravěč a glosátor a všechno, ale jako psát se mu nechce no, tak jsem to vzala takhle, jako jsme to spolu upletli, no a už jako myslím, že spoluautory hledat nebudu.

Moderátor (Vladimír Kroc): V Plzni ale žije stále ještě vaše maminka.

Host (Ivanka Devátá): Mamince bylo teďka 93 a do září byla naprosto soběstačná, chodila na koncerty, do divadla, na jógu, no prostě sama se obhospodařila, bohužel pak to stáří po ní natáhlo drápy a teďka už nemůže bejt doma a moc jsme se o to snažili s pečovateli, všecko a řekli nám, že už to nejde, protože ona už pořád chce někam chodit a utíkat a už se jí ta skutečnost trošku plete, ale na mých narozeninách byla, s děvčaty si popovídala, náramně si pochutnala, akorát říkala paní doktorka, že za dva dny už to nevěděla.

Moderátor (Vladimír Kroc): Váš tatínek byl hudební skladatel a dirigent, jak na něho vzpomínáte?

Host (Ivanka Devátá): Na tatínka vzpomínám s velkou láskou, on byl, on byl takovej velkej člověk s takovým malým jako, já nevím, jak bych to řekla, on byl hrozně skromnej, on se nijak ne to a přitom nosil v srdci své elegance květ bych řekla a co je mě nejvíc líto z celého života, tuhle jsem si kladla otázku, jak už jsem tak stará, kladu si řadu otázek, která ta láska byla největší, co byla má největší chyba v životě a tak dále, tak jsem říkala, co mě nejvíc mrzí a mě nejvíc mrzí, že tatínek není teď tady, aby viděl, že holka se vyšvihla, napsala 11 knih a dostala cenu a je čestnou členkou Moravskoslezské akademie pro vědu, vzdělání, umění a takhle, protože, když tatínek odcházel, tak jsem byla po třetí rozvedená, celkem bez peněz, dvě děti na krku a mohl si o mě dělat docela starosti, i když já jsem se neprojevovala jako žádnej zoufalec, ale prostě odcházel, když to se mnou nebylo zrovna moc pěkný a tak pořád doufám, že snad tam něco nahoře je, a že tatínek kouká a má radost.

Moderátor (Naděžda Hávová): Uvízl ve vás kousek tatínkova hudebního nadání?

Host (Ivanka Devátá): Ach, bože, vůbec ne, to je taky můj hroznej hřích, protože já jsem teda ta kovářova kobyla, co chodí bosa a ještě ke všemu sama chce, protože já jsem chodila na klavír, ale mě to tak nebavilo, ale zase vám musím říct, že mě to nebavilo, vůbec jsem necvičila a když jsme se pak přestěhovali do tý Plzně, tak naši usoudili, že nemá smysl vyhazovat peníze a už jsem teda nechodila a uplynulo vám dobře 30 let, možná 40, a můj synovec fidlal na klavír ty, koledy vánoční, když jsme tam byli a nějak mu to taky moc nešlo a všichni říkali: Tak dělej, si chceme zazpívat, protože tatínek ještě hrával na housle a já jsem říkala: Počkej, teď jsem chvilku vám koukala do toho listu, po těch letech, a pak jsem začala prostě normálně hrát a 3 ty koledy - Narodil se Kristus pán, Nesem vám noviny a ještě nějaký jednostranný chvojka, jsem bezchybně zahrála, ale nemáte ponětí, jakej dojem to udělalo na ty moje děti, zvlášť na toho Marka hudebně nadanýho, ten z toho byl úplně pryč, já sem říkala: Nemáte vůbec šajn, co ve mě všechno dříme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě jsem chtěl říci, že se zdá, že muzikantské sklony se projevily ob generaci, protože Marek Hlavica má hudbu jako koníčka, jak se vám líbí, co to provozuje s kapelou Žáha?

Host (Ivanka Devátá): No, já pro to nemám nějaký velký pochopení teda, ale zřejmě to dělá dobře, protože se o tom lidé velice dobře vyjadřují a tak ti tomu rozumějí, tak asi jo, ale pro mě je to tak jako, tento druh hudby, že jo, mě tak to, ale přeju mu to, protože on to má jako koníčka a tak. Když si před lety, když jako to začínal dělat, tak nám volala paní Koubková a říkala, že to dělá senzačně a že by se tomu měl věnovat a mé mateřské srdce se scvrklo, neboť jsem měla strach, že opustí zaměstnání pod penzím, jak se říkalo dříve, a začne někde kvákat a bude nosit cvočkovaný oděvy a to jsem měla strach, ale on naštěstí ne, on má svoje lukrativní zaměstnání a dělá to jako koníčka a to je nakonec mnohem hezčí, než kdyby chodil na pivo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak my se jeho písničkou za chviličku rozloučíme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě předtím ale, ještě máme chvilku času, tak nám odpovězte na otázku, nemáme už příliš času.

Moderátor (Vladimír Kroc): No, tak ptej se.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem, možná tedy závěrečná otázka, chtěla jsem se zeptat - vy jste začala psát až v 50 letech. Dopustila jste se úvahy, že je možná dobře, že jste nezačala psát dřív, pročpak?

Host (Ivanka Devátá): No, protože za prvé, bych si vyplácala hodně témat a teď už bych na stará kolena neměl co a za druhé by všechny peníze schramstl společný majetek manželů, jo, a já bych se o ně musela rozdělit, kdežto takhle nemusím. To je mazaný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před 4 lety Ivanka Devátá v jednom časopiseckém rozhovoru řekla: Až se mě letos moji blízcí budou ptát, co bych si přála k Vánocům, patrně odpovím: Darujte mi čas. Kousek vašeho času, ani ho nemusíte balit, čas je neúprosný, musíme se loučit, Naděždo, děkujeme, že jste nám kousek toho vašeho času, Ivanko, věnovala. To byla Ivanka Devátá, pěkné Vánoce, na shledanou.

Host (Ivanka Devátá): Vám všem také, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mělo to být sváteční překvapení, ale vám ho prozradíme, za týden, tedy na Štěpána, bude naším hostem kytarový virtuóz, profesor Štěpán Rak, nenechte si ujít poslední letošní vydání pořadu Dva na jednoho. Vše dobré vám na rozloučenou přejí Vladimír Kroc a Naděžda Hávová a teď Žáha.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.