Islámábád ukázal přívětivější tvář
Cesty našich politiků do zahraniční bývají pro naše redaktory, kteří je doprovázejí, zdrojem nových zážitků, informací, ale také únavy a stresu, zvláště pokud taková cesta trvá několik dní. Vedení ministerstva obrany navštívilo minulý týden Pákistán.
Vládní airbus startuje z Prahy v osm hodin večer a před námi je více než šestihodinový let do Islámábádu. Čtyřhodinový časový posun po směru hodinových ručiček způsobil, že přistáváme v šest hodin ráno místního času a notně nevyspalí. Před námi je maratón jednání, který se nezastaví až do večera.
Už cestou z vojenského letiště Chankala zjišťujeme, že Islámábád je poměrně hezké a vzdušné město, postavené podle pravoúhlého konceptu. Islámábád vznikl vlastně až po roce 1960 podle návrhu řeckého architekta Konstantinose Doxiadise. Ten prosadil široké ulice a parky, do kterých zasadil moderní budovy státní správy a velkoryse pojaté soukromé vily pro nejbohatší Pákistánce nebo cizince.
Islámábád je pravým opakem sousedního města Rávalpindí, které je typickým asijským velkoměstem s chaotickou výstavbou, neustálým křikem a nejrůznějším lomozem v ulicích. V Islámábádu je ráno příjemných 25 stupňů, které se po poledni promění ve zpocených 35 ve stínu.
V předpokojích pákistánského premiéra a prezidenta nám nabízejí ovocné šťávy a silný čaj. Všude nás provázejí přísná bezpečnostní opatření. I v tomto zdánlivě poklidném městě o sobě teroristé dají čas od času vědět. Asi nejzákeřnějším byl pumový útok na hotel Mariott v září 2008, při kterém zahynulo několik desítek lidí, včetně českého velvyslance Iva Žďárka. Vysoce postavení hosté od té doby bydlí v hotelu Serena, který je chráněný jako pevnost.
Před hotelem natáčíme rozhovor s ministrem obrany Martinem Bartákem, který novinářům nevěří, že to s ním myslí dobře, když mu chtějí upravit kravatu, aby v televizi vypadal jako ze žurnálu. Mě je to jedno, protože v Radiožurnálu to vidět stejně nebude.
Noc strávená v letadle se hlásí o svá práva a všem přítomným se uleví, když nás hostitelé propouštějí do hotelu. Druhý den už není tak oficiální. Vrtulník pákistánské armády nás vynáší vysoko do hor. Islámábád leží na úpatí Himálájí. Na jeho území se nachází slavná K2 a Nanga Parbat.
Tak daleko ovšem neletíme. Vrtulník se po přeletu národního parku Margalla stáčí k řece Indu, kde se nachází jedna ze základen pákistánských zvláštních jednotek. Ta je zajímavá mimo jiné tím, že nás tam nechali střílet z pistole. Naposledy jsem to zkoušel před 15 lety v Jincích, ale to pro ministra nebyl žádný argument.
S pomocí pákistánských instruktorů jsem do neživého terče vyprázdnil dva zásobníky, i když nevím, s jakým výsledkem. Naše helikoptéra už totiž startovala. Zpáteční let nás zavedl nad Fajsalovu mešitu, která připomíná moderní sportovní halu se čtyřmi komíny.
„Je to islámský styl stavby. Jasně vidíte jeho základní prvky v podobě čtyř minaretů v rozích, klenby, sloupoví, hlavního dómu a velkého balkonu. Tamhle je místo, odkud mulla řídí modlitbu, ale podle islámu to může to být kdokoli, třeba já. Digitální hodiny ukazují, kdy se modlitby konají,“ vysvětluje nám průvodce Fajsal. Čtvrtá největší mešita na světě zabírá plochu pět tisíc metrů čtverečních a pojme až 100 tisíc věřících.
Den se nachýlil k závěru a nás začaly trápit přízemní starosti jako například, kde rychle pořídit dárky a více či méně nezbytné suvenýry. V Islámábádu je několik obchodních čtvrtí, kde se milovníci orientálního smlouvání vyřádí k úplné spokojenosti obou stran.
Metropole Pákistánu nám ukázala svou přívětivou tvář, je ale cítit, že někde pod povrchem se skrývají proudy, které Evropanům nahánějí strach.
Zvětšit mapu: Islámabád
