Investuje se do toho, co vidí zákazník. Pracovní podmínky dělníků nikoho moc nezajímají, popisuje autorka knihy Tichá dřina

Nebyla jste tam jako tajný agent, o vás se vědělo, že jste to vy a co tam děláte a přitom si tam pracujete.

To se vědělo, měla jsem výzkum schválený ředitelkou továrny, která lidem řekla, že jsem socioložka a dělám výzkum. To jsem taky kolegům říkala, když jsem je žádala o rozhovor. Což možná vedlo k tomu, že na začátku se mnou nebyli ochotní mluvit. Neměli moc dobrou představu, co je sociologický výzkum, a nechtělo se jim do toho. Říkali, že se bojí, že nebudou mluvit dost odborně, že tam nepracují dost dlouho...

Čtěte také

Zvládat finanční krize se musíme učit už jako děti na školách, myslí si firemní sociolog Bednář

Musela jsem vysvětlovat, že mi jde o to, mluvit s nimi normálně o jejich práci, o každodenním životě, o tom, co dělají, co je na té práci baví, co je otravuje. Když mě viděli v továrně opakovaně, tak si na to zvykli, stala jsem se pro ně normální, důvěryhodná, nabyli ochotu se mnou o svém životě mluvit.

Neviděli tedy akademickou dámu s brýlemi, která tam sedí s dotazníkem nebo s počítačem u stolu a čeká, až někdo bude mít čas, aby udělal rozhovor, ale viděli dámu s brýlemi, akademičku, která i pracuje. Bylo to opravdu nutné, sednout si k pásu, když o vás věděli, kdo jste a co tam děláte?

Myslím, že tomu výzkumu to hrozně prospělo a že je dobrá strategie mluvit s lidmi při práci nebo nějaké aktivitě. Kdybych si je vzala bokem a řekla: ‚Jsem socioložka, pojďte si sednout po práci do kanceláře, budeme spolu vést rozhovor o dělnictví‘, byla by to umělá, směšná situace. Když jsme spolu několik hodin denně šněrovaly boty, šlo u toho přirozeně mluvit o věcech nebo být svědkem konverzací, které mají ženy mezi sebou. A to bylo pro mě taky hrozně zajímavé.

O čem jste si povídaly?

Mluvily jsme o tom, jak se práce změnila. Mnoho žen tam pracovalo třeba už od konce 80. let a mluvily o tom, jak práce dřív byla větší pohoda. Lidi byli disciplinovanější, kouřili jen chlapi, dnes kouří i ženy, nikdo by si nedovolil to, co dneska. Dřív se dělaly velké série, výroba se teď úplně změnila, jsou to malé vzorky pro menší zákazníky. To znamená přehazovat vzor často, což pro dělníky znamená přizpůsobovat se vždycky novému komplikovanému vzoru. Práce je složitější, často nemají nachystaný materiál, drhne to. Práci teď vnímají jako daleko náročnější.

Jak je továrna omšelá, jetá, to nám dává obraz, jak si dělnictví v naší společnosti ceníme.

Změna, kterou jste musela udělat, nespočívala jen v tom, že jste si sedla k pásu, ale musela jste v komunitě fungovat jako všichni, to znamená společné sprchy, společné šatny, převlékání dohromady... Dělalo vám to nějaký problém?

Společné sprchy tam nebyly, lidi se nesprchovali. To bylo dáno tím, že bydleli většinou přímo v té vesnici. To na své práci taky jako jednu z mála věcí oceňovali, že práci mají dvě minuty od domu. Součástí mého pozorování nebo zkušenosti bylo všímat si fyzického prostoru, toho, jak vypadají lidi, ale i jak vypadá prostředí. Jak je továrna omšelá, jetá, to nám dává obraz, jak si dělnictví v naší společnosti ceníme...

Čtěte také

iROZHLAS

Otřesné podmínky, tvrdí o práci ve firmě Vodňanská drůbež cizinec. Agrofert nařčení striktně odmítá

Ředitelka řekla, že se do továrny moc neinvestuje, není to něco, co společnost opečovává. Společnost jako Baťa, ale i každá jiná, investuje spíš do toho, co je vidět, co vidí zákazník. Spraví raději prodejnu, kam přijde hodně lidí, ale to, jak vypadají pracovní podmínky konkrétně jednotlivých zaměstnanců, moc nikoho bohužel nezajímá.

Chtěl jsem, abyste mi jednoduše definovala, kdo je člověk v dělnické profesi dneska. Zdráhala jste se, že stručně to nejde. Můžeme to zkusit trochu obsáhleji.

Obsáhlejší definice by obsahovala aspekt hrdosti. Být dělníkem může znamenat být hrdý na práci, kterou dělám – mít radost z toho, že něco prakticky umím, mám nějakou znalost, dovednost, vyrobím něco, co se prodává reálně v obchodech. Hrdost spočívá i v tom, že vydržím stát na nohou osm hodin a dělat fyzicky dost namáhavou práci. Vydržím to den, týden, vydržím to dvacet let.

Být dělníkem znamená, že se to podepisuje na zdraví lidí, je to práce fyzicky namáhavá. Některé ženy mi vyprávěly, že rozhodně jdou do předčasného důchodu hned, jak to půjde. O práci neuvažují jako o kariéře, kariérním postupu, jako o něčem, co mě naplňuje do vysokého, pozdního věku. Pro dělníka v továrně může být rozumné, dobré, strategické, co nejdřív jít do předčasného důchodu.

Socioložka Kateřina Nedbálková, autorka knihy Tichá dřina|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Znamená to taky dívat se trochu sobě přes rameno. Být člověkem s nízkým vzděláním ve společnosti, která si cení vzdělání, kde všichni chtějí být studovaní, každý chce mít vysokou školu... Oni vědí, že když ji nemají, lidi zvenku se na ně pak nějak dívají...

Jak Kateřinu Nedbálkovou zkušenost z továrny ovlivnila? Jaké byly její představy ve srovnání s realitou? Je mezi dělníky rivalita? Jaký je vztah mezi managementem a dělníky? A čemu se chce věnovat ve svém výzkumu dál? Poslechněte si celý rozhovor.