Insides Jona Hopkinse - komorní oslava LP formátu

6. duben 2009

Znáte Jona Hopkinse? Že ne? Možná napomůže nápověda v podobě producentských kreditů na deskách Coldplay, Massive Attack, Chris Coca nebo Briana Ena. Ani tento tahák nepomůže? Nevadí! Jon Hopkins vydává třetí dlouhohrající desku Insides a přijíždí jí představit do Paláce Akropolis v rámci nekonečné série koncertů Music Infinity.

Zrychlený puls doby má za následek víc změn než bychom si dokázali ještě nedávno představit. Jako hudební publicista se vás i sebe ptám: Kdy jste si naposled našli čas pustit si pro potěšení a v kuse celé řadové CD vašich oblíbenců? Znovu podtrhuji slovo v kuse. Že v autě nebo v autobuse směrem do nebo ze zaměstnání? Myslím domácí poslech, kdy si vyhradíte tu plus mínus třičtvrtěhodinku na labužnickou konzumaci hudebního pokrmu. Těžko šmátráte v paměti? Nebojte, ani já na tom nejsem o moc lépe, jen na rozdíl od vás disponuji částí pracovní doby, kdy si musím podobný luxus dovolit.

00896493.jpeg

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Proč náhle takovýto úvod? Protože Jon Hopkins právě natočil poctivý LP (čti long play) nosič, který není pouhou skládankou jednotlivých písniček, ale rozmáchlou a pečlivě sestavenou mozaikou, bezeslovným klenutým příběhem z něhož těžko vydestilujete zkratku v podobě "hitového singlu".

Jon Hopkins na své třetí desce Insides předvádí vše, čím je za svou, téměř dekádu trvající kariéru znám: 1) Jako skladatel je universál vládnoucí nejen soudobými elektronickými vymoženostmi, ale není mu cizí ani libovolné akustické prostředí. 2) Neoklasicky lyrické spády ho nedávno jako producenta spojili s několika hudebními pojmy dneška, mezi nimiž můžeme jmenovat třeba Coldplay, Briana Ena nebo Massive Attack. S nimi cítí podobnou spřízněnost právě v rozmáchlých melancholických náladách. 3) Vedle obcování s populárními spolky ve své vlastní tvorbě nepokrytě holduje undergroundově rave duchu se všemi těmi řezavě nekompromisními rytmy a basovou linkou, která vám v okamžiku sroluje koberec do rohu pokoje.

00896502.jpeg

Všechny tyto elementy na desce hrají, na rozdíl od naší fotbalové reprezentace, týmově. Nejdříve na úvod konejší hladivé smyčce, poté autor nechá velebnou atmosféru drásat jemnými a posléze i zatěžkanými rytmy, které nakonec podpoří ultrabasy z dubstepových luhů a hájů. I v nejhybnějších momentech desky ale drážkami prosvítají nadžánrové paprsky z oblastí, kde se v současné době pohybují třeba Helios, Telefon Tel Aviv nebo i ten tisíckrát předhazovaný Ulrich Schnauss. Po hlukovém vrcholu ve skladbě Colour Eye přichází pozvolný návrat do klidových neoklasických pozic s výrazným IDM odérem.

00896505.jpeg

Jon Hopkins si jede po vlastní linii a podobné škatulkování určitě neřeší. Podobně jako již bohužel zesnulý Skot Martyn Bennett má talent beze švů mísit do sebe staré a nové. Techno, pop i komorní klasiku v duchu Rogera Ena, či Harolda Budda. Pokud si mohu dovolit poslední příměr a vrátit se tak na začátek recenze, Insides je strhující špalek hudby, podobně jako výborně vystavený román o 500 stránkách, u kterého se ani vteřinu nenudíte. Staromilský koncept, díky kterému si ale šikula Hopkins uvolnil ruce k fresce, kterou by mu běžný písničkový koncept nedovolil vůbec uskutečnit. Pro mě osobně zatím jasná deska tohoto roku!
Jon Hopkins, 10. dubna, Palác Akropolis

autor: Pavel Zelinka
Spustit audio