Ilustrovat knížku rok, tím se uživit nedalo. Oba jsme perfekcionisté, přiznávají manželé Jelenovi

Asi není větší radost, než když v rodině sdílíte lásku k malbě, ke kreslení, grafice. Jakou se tedy spolupracujete?

Oldřich Jelen: Jak stárnu, tak jsem přestal zvládat těžkou práci na kameni, protože v litografické dílně, když se tiskne, jste pod obrovským časovým tlakem; za určitou časovou etapu musíte udělat nějakou práci. Tak jsem nejdřív povolal ženu, která mi pomáhala kreslit, protože je vynikající kreslířka a restaurátorka, tak je v tom i vyškolená, což probíhalo výborně. Pak už to nešlo, už jsme to nestíhali ani ve dvou, tak jsem ještě poprosil Františku, aby mi aspoň otírala kámen, abych mohl třeba kontrolovat tisky.

Časem si najednou začala Františka kreslit na kameni a Veroniku to taky začalo bavit. Říkaly: my nechceme tisknout jenom tvoje věci, taky něco nakreslíme a vytiskneme, to je hezké. Nakonec to skončilo tak, že dnes děláme všichni tři grafiku.

Co máte společné a v čem se naopak odlišujete?

Veronika Jelen: Odlišujeme se ve výtvarné osobnosti. Můžeme říct, že Olda je výtvarník, který má vlastní fantazii, vlastní světy, které ztvárňuje ve svých obrázcích. Já jsem takový realista, potřebuji realistickou předlohu.

Čtěte také

Oceňuji věci hnilobné a pomíjivé. Rozpadání dává vzniknout něčemu novému, říká všeuměl František Štorm

A Františka hodně vychází z mytologie?

Veronika: Františka je spíš dekorativní, vychází z mytologie různých národů. Možná jsou tam inspirace třeba secesní, ornamentální.

Oldřich: Já bych řekl, že dnes má mládež obrovské štěstí, že tady vycházejí knížky ze světa fantasy: různí elfi a všechno možné. Ji tento svět hrozně uchvátil a furt si to kreslí. Tím, že jsem ji přibral do spolku českého ex-libris, začala vytvářet ex-libris i na zakázku, ale dává si tam tento svět. Zatím to moc lidí v Čechách nedělá, jsem si všiml, tak jsem jí říkal, ať se toho drží, že to je zajímavý kurz. Já jsem jinak vychovaný Vinnetouem, zase bych všude kreslil samé indiány – tak oni mají tu fantasy, Pána prstenů a tyto věci.

Liší se nějak ženský a mužský svět imaginace? Co myslíte?

Oldřich: Já myslím, že určitě. Já třeba miluji akční filmy, u toho odpočívám. A Veronika si zapne Bílý lotos – psychologický, oddechový seriál na HBO. Já když se na to koukám, vždycky říkám: já tu psychologii žiji, nemusím se na to dívat. Ale kdy já si můžu někoho odstřelit nebo praštit? To nejde. V ateliéru jsem celý den sám, takže energii musím vybít u televize. Už v tomto se lišíme. Ty energie jsou úplně jinak zaměřené.

Veronika: Ale dá se říct, že v umění, které vytváříme, v tom si hodně rozumíme. Dokážeme vytvářet i společně, nebo si vzájemně konzultovat nápady a rozvíjet jeden druhého.

Oddanost z nutnosti

Jak mám pár vašich obrázků na ukázku a první, co mě napadlo, je takový pocit křehkosti nebo jemnosti. To je třeba to, co byste mohli mít společné?

Oldřich: My jsme oba perfekcionisty, což Veronika jako restaurátorka má dané už svou profesí. Já jsem zase perfekcionista, protože jsem byl vychovaný jako knihař a můj šéf byl opravdu veliký pedant. To už se ani ve filmech nevidí. Já jsem to přebral potom i v ilustrátorské tvorbě, kde jsem viděl, že spousta ilustrátorů knížku udělá šmahem, jak se říká. Mně trvalo ilustrovat knížku půl roku až rok, tím se nedalo uživit.

Opisujete nebo obkreslujete někdy od sebe navzájem? Jak moc se inspirujete?

Veronika: Občas přemýšlím nad tím, že kdybychom se nepoznali nebo neměli na sebe vliv, že by obrázky asi vypadaly jinak, což je zajímavá představa.

A dcera Františka se spíš potatila nebo pomamila?

Oldřich: Z Veroniky má precizní realistickou kresbu, což je obdivuhodné, že zdědila takové dobré výtvarné nadání. A ode mě má takovou nevypočitatelné, inspirativní, chaotické nápady. Má dost bujnou fantazii nespoutanou, to má asi po mně.

Čtěte také

Jedno křídlo je kreativita, druhé technika. Petr Hanel o psaní románu a vyvažování pohledu žen a mužů

A kde se vzala vaše oddanost litografii? Tu, jak jste řekli, máte taky společnou, ne?

Oldřich: Ta oddanost byla daná nutností, protože jsem nastoupil na akademii už hodně starý. Mně bylo 30 let a všem tam bylo 18, 19, takže jsem tam byl jako velký praotec. Vím, že na mě vyběhl berňák, že musím začít platit sociální a zdravotní pojištění, že už jsem tak starej, že to platit musím, i když jsem student. Tím pádem jsem musel sehnat práci. Práci jsem sehnal poměrně rychle, protože jsem měl dobré přátele, a živil jsem se ilustrováním i při studiu.

Veronika: O ilustraci byl takový zájem, že poptávka ho přivedla k tvorbě grafiky.

Oldřich: Jenže potom boom skončil. Převálcovali nás fotografové ve všech tiskovinách, tak jsem začal ilustrovat knížky. Převálcovali, že se přestaly vydávat, protože jsou drahé, když jsou tam barevné ilustrace. Takže jsem přestal ilustrovat. Ale kamarád mi řekl: podívej, ze tvých ilustrací by byly pěkné grafiky. Tak jsem se začal věnovat grafice. Díky tomu grafiku dělám, že už jsem se nemohl živit ničím jiným.

Takže tiskařský mistr Petr Korbelář je svým způsobem už členem rodiny?

Veronika: Přesně tak.

Oldřich: Normálně tam přijde to Nikl a tiskne tam tři dny. Když tam přijdou Jelenovi, tak tam tisknou tři neděle. My už si tam vyprávíme, co děti; všechno probíráme, osobní věci a je to hezké. Jsme jako rodina.

Veronika: Petr nejen, že je úžasný mistr svého řemesla, ale je také úžasný člověk lidsky, takže je radost s ním pracovat.

Oldřich: Velké štěstí je, že já jsem hodně výbušný a Petr s Veronikou jsou kozorohové: takoví klidní, mají pro mě pochopení. Nechají mě řádit a kočírují to tak, aby se to vůbec nějak udělalo.

Jak se manželé Jelenovi dali dohromady a jak se dá uživit výrobou ex-libris? Poslechněte si celý rozhovor s hosty Radiožurnálu.