Igráček je pro dnešní děti pasé. Jsou zvyklé na industriální tvary i tablety, tvrdí kurátorka sbírky hraček

Já, padouch, Mimoni, mimoň

Stavebnice Merkur, mončičák, domino, igráčci – kdekdo je měl doma a patří mezi legendy československých hraček. Různé stavebnice, panenky a autíčka tu však existují od pravěku a vracejí se v průběhu historie v různých formách. I dnešní děti si s nimi hrají. I když jejich hračky vypadají trochu jinak než hračky jejich rodičů.

Když však dnes postavíme třeba igráčka vedle dnešních hraček, zaujme nás spíš už jen z nostalgie, soudí Marie Míčová, kurátorka sbírky hraček Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Kromě zpracovávání stávajících sbírek sbírá také nové hračky a chodí po antikvariátech, navštěvuje přehlídky současného designu i ateliéry některých umělců.

Mezi dominantní výrobce patřila Hamira Příbram, Tofa Semily a výrobní družstvo Směr. Tyto podniky se zabývaly výrobou dřevěných, plyšových i plastových hraček, tedy dominantními hračkářskými směry.

„Po revoluci se někteří výrobci snažily navázat na zpřetrhanou tradici výroby hraček,“ upozorňuje Marie Míčová v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou.

Čtěte také

Igráček by však dnešní děti zřejmě nezaujal, soudí. Děti jsou totiž zvyklé na industriální tvar a nevidí na něm nic fascinujícího. Hračky navíc absorbují vlivy jiných prostředí a třeba také filmu. „Hraček je hodně a menší děti používají také tablet. A tak už v raném věku vstupují do virtuálního světa,“ zmiňuje Marie Míčová.

Marie Míčová, kurátorka sbírky hraček Uměleckoprůmyslového musea v Praze

Audio záznam celého rozhovoru si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.