Ideály listopadu 1989 jsou nadčasové. Pochopení novodobé historie je důležité, myslí si studentský vůdce sametové revoluce

Mladší generace zná listopadové události roku 1989 jen zprostředkovaně. Jak bychom si je měli připomínat a vyhnout se přitom zbytečným oficialitám? A měla by se vzpomínka na studentskou revoluci obohatit i diskusemi nad dalšími problémy dneška, jako je boj s klimatickou změnou? Hostem Tomáše Pancíře je studentský vůdce z listopadu 1989 a ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek.

Před letošními oslavami 17. listopadu se na sociálních sítích rozpoutala vášnivá debata o tom, jak si vlastně revoluční dny po více než 30 letech připomínat. Redaktorka serveru Seznam zprávy Eva Soukeníková publikovala glosu, ve které píše, že listopadové oslavy začínají mít trapnou příchuť neustále se opakujícího příběhu. A doplnila, že jde o nesnesitelný kolovrátek a že by se měla přihlásit nová generace, která bude místo nostalgie a připomínek Národní třídy debatovat o aktuálních problémech. Co tomu říkáte?

Myslím si, že mnozí, včetně mě, určitě přivítají diskuzi o aktuálních problémech a klidně se to může dít i 17. listopadu. Úplně nerozumím slovnímu spojení nesnesitelný kolovrátek. Tak to by se dalo říct třeba i o Vánocích. Navíc oslavy, které probíhají, vlastně pořádá mladá generace. Nevím, jestli je to veřejně známo, ale studentští vůdci nebo účastníci těch akcí to nepořádáme dávno. Jsou to lidé, kterým je mezi 20 a 30 – iniciativa Díky, že můžeme, Korzo Národní a další – kteří se prostě rozhodli, že je pro ně ten den důležitý a chtějí něco pořádat.

Stejně tak se myslím, že když se rozhodne někdo jiný pořád veřejné debaty o stavu vzdělání, o situaci ve společnosti, netoleranci, naší uzavřenosti ve smyslu ochoty přijmout lidi utíkající před válkou, tak je to skvělý nápad. Je asi normální, že novinář píše, co by měli dělat jiní jako svůj názor. Já si rozhodně nemyslím, že kdokoliv bude proti tomu, když bude 17. listopad využit i pro kritickou debatu toho, v čem se nacházíme a v čem jsme se třeba vzdálili představám, jak bude společnost vypadat po roce 1989.

Čtěte také

Vy máte v Člověku v tísni řadu kolegů a kolegyň, kteří jsou o generaci mladší. Bavíte se s nimi někdy o odkazu 17. listopadu? A o tom, jak vnímají mladší lidé odkaz tohoto dne?

Takovou debatu jsme nevedli. Jinak se ale k ideálům roku 1989 část z nás svým způsobem odkazuje. Je to velmi rozrůzněná organizace. Mezi 640 lidmi najdete levicové anarchisty, liberální konzervativce, které spojuje to, že chtějí něco dělat pro druhé nebo měnit věci, které mají pocit, že nejsou v pořádku.

Ty ideály nejsou něco, co by vzniklo v roce 1989. Jsou nadčasové včetně solidarity, pomáhání slabším, pravdy, lidských práv a lidských svobod. To jsou věci, které nevznikly nebo nebyly definovány v rámci listopadu 1989, ale mohly být po dlouhé době veřejně vyhlášeny a měly, což se víceméně stalo, nějakým způsobem rámovat budování svobodné společnosti. Jestli tam je nějaký velký rozdíl? Spíš bych řekl, že moc ne, protože lidé, kteří jsou v Člověku v tísni, tak se shodují na řadě věcí. Je to velmi otevřené a demokratické prostředí, takže bych řekl, že by se přihlásili k většině ideálů roku 1989. Jestli chodí slavit, nebo ne, to netuším. 

Z té následné debaty a dalších článků, které reagovaly na glosu Evy Soukeníkové, jsem měl pocit, že někteří mladí lidé jsou alergičtí na poučky typu nebýt listopadu, nemohl bys studovat to, co studuješ, nemohl bys jezdit tam, kam chceš, nemohl bys poslouchat hudbu, jakou chceš a říkat to, co chceš. Má smysl toto opakovat po 32 letech?

Rozhodně má smysl vysvětlovat naše novodobé dějiny. Ony jsou pro to, kde jsme, co se děje, pro pochopení toho, co se děje v Evropě a rozdílu mezi západní Evropou a střední Evropou důležitější než časová posloupnost římských císařů, která se probírá dokonce několikrát v rámci historie. Na novodobé dějiny se často ani nedostane, protože prostě skončí školní rok.

autoři: Tomáš Pancíř , vla

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová