Ida Kelarová - moje škola zpěvu je zcela intuitivní záležitost

Host (Ida Kelarová): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Ida Kelarová se narodila v roce 1956 v Bruntále. Pochází z muzikantské rodiny. Tatínek působil v orchestru opavského divadla a později v brněnském rozhlasovém orchestru. Maminka, učitelka v mateřské škole, zpívala ve Sboru moravských učitelů.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ida Kelarová se od pěti let učila hrát na klavír a později i na violoncello. Na přání rodičů pak začala studovat na konzervatoři. V letech 1975 až 1982 působila jako herečka a zpěvačka v Divadle Na provázku stejně jako její sestra, známá hudebnice, Iva Bitová.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ida Kelarová se svým mužem založila v roce 1998 kapelu Romano Rat, v češtině Romská krev. S kapelou koncertuje po celé Evropě a také vyučuje zpěv. Každoročně pořádá Mezinárodní romský festival na hradě Svojanov.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jezdím po světě a vidím, jakou dělá lidem radost zpívat, tak se vždycky zamyslím nad tím, proč lidé nezpívají. Je čím dál tím více lidí, kteří nezpívají vůbec. Tolik tedy citace slov Idy Kelarové. Už jste na to přišla, proč lidé málo zpívají a proč se málo radují?

Host (Ida Kelarová): Já si myslím, že to všechno způsobuje doba, ve které žijeme. Pokud si neuvědomíme to, že nás starosti a vůbec celý ten systém, ve kterém teď žijeme, že nás vlastně jako nějakým způsobem uzavírá, že se sami uzavíráme do sebe, protože já to tak vidím, že ten systém o tom je. Vidím to, když cestuji po světě, že vlastně v té západní Evropě ty lidé ještě dál než my, že vlastně najednou zjistí, že vlastně to je jejich potřeba znovu se dostat k těm svým emocím, k té své síle, zazpívat si. A vidím prostě, jaké to opravdu má velký význam, protože ti lidé jsou prostě proměněni a ta práce mě nesmírně naplňuje a dneska si už dokonce myslím, že už to není jenom jako práce nebo nějaká moje potřeba vnitřní, ale že už to je taková nějaká mise. Nesmírně mě těší, že prostě ta práce má takový ohlas, že vlastně mě přinutila i sama na sobě pracovat, takže jsem se musela i sama zkrotit a změnit a uvědomit si spoustu věcí, které jsem si neuvědomovala. Takže ono to vlastně funguje na obě dvě strany.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nesledujete třeba to, že by u mladé generace už se rodila ta potřeba, že by ji pociťovali a už to k nám také přicházelo?

Host (Ida Kelarová): Já si myslím, že je to o to víc smutnější, že si myslím, když pracuji s mladými lidmi, že vlastně tu energii, kterou v sobě mají, že hodně potlačuje, že ji zavírají možná ještě víc než ta generace moje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je to 21 let, co jste založila Mezinárodní školu pro lidský hlas. Prozradila jste nám, že vašima rukama prošly desetitisíce, možná statisíce studentů. Jaký je to rozdíl, když k vám někdo přijde do školy, a jak potom ten člověk působí, jak vypadá, jak žije dál, když odchází?

Host (Ida Kelarová): Převážná většina lidí, kteří se přihlásí na ty moje kurzy, jsou lidé, kteří si v podstatě nějakým způsobem málo věří, někteří si nevěří vůbec v tom, že zpívat umí, a za těch 20 let jsem zjistila, že ne že by těch lidí bylo méně, ale je jich víc a víc. Vlastně ta celá podstata té práce nebo filozofie ve zkratce je o tom, ne že já někoho učím zpívat, protože já jsem si to nejenom dokázala, pevně jsem tomu věřila od prvního dne, že zpívat umí každý, ale je to vlastně o tom podpořit a pomoct těm lidem se znovu jakoby najít, začít si věřit. Protože když někdo přijde s tím, že neumí zpívat, tak samozřejmě zpívat nebude, že jo? Takže za pár dnů pomalu té práce, toho otevírání se dojde k tomu, že tam ten hlas nějaký někde má. Potom těmi cvičeními, odblokováváním a otevíráním toho srdíčka na jednou si zazpívá a prostě z toho srdce zjistí, že to nebylo tak špatné, jak si myslel. Najednou prostě přijde moment, kdy ten člověk nejenom že zazpívá krásně a všichni ho poslouchají, ale si to i prožije. Právě ten výsledek toho, jak si ten člověk začne víc věřit a vážit si sám sebe, toho, že tam má ty poklady a takhle je nějakým způsobem objevoval, zjistí vlastně sám o sobě, že je daleko krásnějším člověkem, než když přišel. Takže každý, kdo přijde na ten kurz, už odchází jako jiný člověk.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ido, jste spíš učitelka zpěvu nebo muziko-terapeutka?

Host (Ida Kelarová): To je docela složitá otázka proto, protože já když jsem začínala tuto práci, tak já jsem vlastně nikdy zpěv nestudovala sama, já jsem studovala muziku, ale na popud jsem se tenkrát odstěhovala do Velké Británie, kdy mě lidé začali oslovovat, že by chtěli zpívat, že bych je měla naučit a já jsem nevěděla vůbec, kde bych začala, co bych dělala nebo jaké cvičení, a tak jsem to pořád jakoby oddalovala. Jeden den jsem si řekla: Tak pojďme to zkusit. A já si pamatuji do dneška, že jsem je prostě naučila nějakou písničku a oni tam začali plakat a já říkám: Copak se vám nelíbí nebo proč pláčete? A oni říkali: Ido, ono to není tak lehké zazpívat tu písničku, ona je krásná. A já říkám: Vy se potřebujete jenom nadechnout zhluboka a zazpívat. A oni říkali: Nadechnout zhluboka? No to bys nás musela naučit dýchat. Vlastně ta práce celá začala na popud lidí na této zemi, kteří vlastně mě poprosili o něco, a já jsem jim měla něco předávat, co jsem sama nevěděla, kde začít. A tím, že jsem strašně tvrdohlavý člověk, tak já jsem si říkala: Ježíš, tak já musím si na to přijít sama. A musela jsem vlastně se nějakým způsobem analyzovat i já sama jako že když zpívám, takže nadechnu se a nadechnu z toho místa a teď jako co to všechno, abych jim mohla pomoct, tak jsem vlastně musela sama sebe analyzovat nějakým způsobem, a tím, pádem pracovat i na sobě, protože to byla určitá konfrontace s tím, abych já jim mohla nějaké cvičení, které vznikly, intuitivně jim pomáhat v tom otevírání se. A teď najednou se přede mnou otevřel ten šílený prostor, co vlastně za lidským hlasem se skrývá všechno, vlastně ta celá psychologie. To je strašně moc aspektů. V dnešním dni se hrdě hlásím k tomu, že jsem do dnešního dne ani knížku nepřečetla a myslím si, že ty výkony těch lidí nebo ta hranice, která by asi nebyla tak daleko, kdybych byla vystudovaná, že vlastně jsem to riskla a že dokážeme za velice krátkou dobu hodně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to tedy intuitivní záležitost?

Host (Ida Kelarová): Zcela.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na vašich webových stránkách jsme se dočetli, že do vašeho smíšeného sboru Apsora, česky Slzičky, přijmete v prosinci nové zpěváky a zpěvačky. Na konci článku je ale naléhavá věta: Hledáme především muže. Proč chlapi nechtějí zpívat?

Host (Ida Kelarová): Je mi to strašně líto, protože já úplně miluji chlapský hlasy a vlastně v tom našem sboru, já jsem si říkala: Otevřeme ho, uděláme konkurz a my tam máme přihlášených 30 žen a 3 chlapy, tak proto tam tu větičku jsme rychle přispali, protože já miluji ten spodek, když tam tak cítím tu sílu, tu energii. Je pravda ta, že prostě je daleko méně mužů, kteří na sobě pracují, než žen. Já si myslím, že ženy jsou také víc ambicióznější a zvědavější a podnikavější. Já bych neřekla, že je to strach, protože ten strach máme všichni nějakým způsobem. Já si myslím, že je to, když bych to tak provokativně řekla, možná lenost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak třeba teď někoho vyprovokujeme z našich posluchačů.

Moderátor (Naděžda Hávová): Spolu se skladatelem Petrem Maláskem jste se postarala o novou hudební podobu muzikálu Cikáni jdou do nebe, který se hraje v pražském divadle Bez zábradlí. Kritika nešetřila chválou na vaši práci. Já jenom cituji: Hudební nastudování Idy Kelarové a Petra Maláska je perfektní a přiměřeně emotivní až na hranici, kterou interpreti neromského původu už nemohou překročit. Ido, jaká to byla práce s profesionály?

Host (Ida Kelarová): Já jsem tu nabídku přijala z toho důvodu, že pan režisér Radek Baláž, který, když jsem dělala Na provázku, byl vlastně ještě dítětem a hrál s Bolkem Polívkou, takže jsem ho znala, takže když mě oslovil, jestli bych s ním do toho šla, tak jsem samozřejmě řekla ano a shodou okolností tam dokonce byli i výtvarníci a všichni lidé z Provázku, takže myslím si, že ten Provázek tam trošku načichl. Práce to byla fajn z toho důvodu, protože vím, že tady hodně lidí spekulují o té mojí práci a třeba někteří se bojí, někteří zase jí nerozumí, tak jsem si říkala, že vlastně tímto prostřednictvím budou mít možnost ji převést do té finální podoby, kdy už se to dostane na to jeviště, protože o tom vlastně celá ta práce je. Ta práce není o té terapii, ale o tom procesu celém otevřít se a zazpívat. Takže to bylo takové fajn. Bylo to takové zajímavé, protože oni si mysleli, že jsem prostě z jiné planety.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já mám takovou poznámku, protože jsem četl, že samozřejmě ty písničky jsou v romštině a vy jste prý jejich texty nechtěla hercům přeložit dříve, než se je naučili zpaměti. Pročpak?

Host (Ida Kelarová): Protože to je součást té mojí metody. Že jsem zjistila tou svojí prací to, že aby se ten člověk otevřel a dostal se k těm svým emocím, k té své síle uvnitř, je to rychlejší proces z toho důvodu, že nepřemýšlí, o čem vlastně zpívá, ale musí si najít svůj příběh. V té muzice prostě vlastně to je, jestli ta písnička je smutná, tak to cítí, nebo bolestivá nebo radostná. Takže nějakým způsobem je to zjednodušené do takové té emoce, kterou cítí, a najít si ten svůj příběh a komunikovat s tím divákem. Takže já, z mé zkušenosti, kdybych já jim řekla první den, o čem jsou ty písničky, tak je klidně možné, že se tam ani nedostaneme, kam jsme se dostali. Já tomu věřím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Není to paradoxní, že o naši romskou muziku mají více zájem v cizině než v tuzemsku?

Host (Ida Kelarová): Já bych neřekla. Já bych řekla, že naopak jsem nesmírně potěšena, že lidé na nás chodí, že se jim to líbí. Vidíme, že vlastně i za tu hodinu nebo hodinu a půl toho koncertu to vlastně něco, co jim předáme, si odnášejí s sebou a jsou za to vděční. Já si myslím, že ne, já si myslím akorát to, že co se týče vlastně spíše toho mediálního, že nejsme vlastně zajímaví.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale jste, to byste nebyla dnes hostem pořadu Dva na jednoho.

Host (Ida Kelarová): Samozřejmě, že děkuji za pozvání, ale že se tak nehrajeme, ale já si myslím, že by se to té romské kultuře u nás mělo trošku víc otevřít, protože si myslím, že romská muzika je opravdu žádaná všude a hraná. Mně to trošku chybí tady u nás. Ne že bych se někam hnala, to ne. Takže co se týče koncertování, já to vidím na těch lidech a jsem nesmírně vděčná tomu, že i u nás, i v zahraničí prostě ti lidé přijdou a něco jim to dává, naplňuje a odchází takoví šťastní a vděční a to mně dělá radost.

Moderátor (Vladimír Kroc): 5. prosince pořádáte v pražském kostele Svatého Prokopa na Žižkově velký benefiční koncert. Vystoupí vaše skupina Romano Rat a smíšený mezinárodní sbor Apsora. Co přesně to bude za akci, na co půjdou potom ty vybrané peníze?

Host (Ida Kelarová): Apsora, jak jsem říkala, to jsou vlastně participanti té mé školy, kteří se rozhodli, že chtějí podporovat vlastně tu naši práci i tu charitativní činnost. Tento koncertu bude opět benefiční, kde výtěžek budeme věnovat naší akci, která se koná každý rok v červenci na Svojanově. Je to dětský tábor pro rómské i nerómské děti, pro sociálně slabší, jsou tam i děti našich participantů z celého světa, takže je to takový mezinárodní workschop pro tyto děti. Podařilo se nám vyzpívat peníze už třetím rokem, což si myslím, že je velký úspěch, protože jinak by tento tábor nemohl existovat. Musím říct, že co existuje Apsora už třetím rokem, tak se nám podařilo otevřít teď v lednu Absoru v Berlíně, takže budeme mít berlínskou a dokonce v Izraeli, tam jezdíme, a jedna se chystá v Oslu v Norsku, takže já doufám, že jednou tady všichni v Praze zapějeme a podpoříme další lidi, kteří si nevěří, že umí zpívat, protože opravdu si myslím, já mám takovou svoji filozofii, že kdyby lidé víc zpívali, že by nebyly války na světě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak já jenom připomenu 5. prosince, kostel Svatého Prokopa na Žižkově. Když jste mluvila o tom workschopu, tak vy teď bydlíte na Vysočině v Bystré u Poličky. Už si obyvatelé nedalekých Hartmanic zvykli na to, že za vámi proudí davy lidí, kteří na těch vašich workschopech dělají možná pro někoho podivné věci?

Host (Ida Kelarová): V podstatě zase musím říct, že docela obdivuji, že lidé si na nás zvykli, protože samozřejmě, že je to něco takového, co není úplně každý den pro lidi u nás nebo třeba kdekoliv jinde, jak se říká, normální, že třeba jdeme na procházku, mají zavázaný oči, protože pracujeme třeba s tmou. Já věřím tomu, že ti lidé v okolí si o mně myslí, že jsem bláznivá ženská, což jsem. Věřím tomu, že vlastně už tím, že to tam můžeme provozovat a že v podstatě nemáme s nimi nějaké problémy nebo konflikty, takže si myslím, že budeme ještě pokračovat nějaký ten rok.

Moderátor (Naděžda Hávová): Podařilo se vám na nějaký váš workschop přilákat také místního obyvatele Hartmanic?

Host (Ida Kelarová): To ne, to tedy musím říct, že zatím ne, ale co bylo nejblíže, byly Svitavy.

Moderátor (Naděžda Hávová): O tom, že náš dnešní host je známý, respektovaný a oblíbený, především v zahraničí, svědčí mimo jiné i dokument německého režiséra Štefana Setla, nazvaný Gelaven Sing, tedy v češtině Zpívej, který je právě věnován životu zpěvačky Idy Kelarové. Setl s vámi v uplynulých dvou letech cestoval po Evropě a točil vás při práci. Dokázala jste se před kamerou úplně odkopat?

Host (Ida Kelarová): Já si myslím, že ano, protože když mě Štefan oslovil, tak jsem si říkala: Tak jestli do toho půjdu, tak ať to je o té pravdě a je to o tom, přesně tak jak to je, ať tam nic neskrýváme, nepřetvařujeme se, nehrajeme si na něco.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy už jste vlastně známá filmová hvězda, protože režisér Igor Chaun o vás natočil film S Idou za zrcadlem a Vladimír Merta Ozvěny ženské duše. Čím si to vysvětlujete, že chlapi filmaři o vás mají takový zájem?

Host (Ida Kelarová): Já si myslím, že zájem o mě jako o osobu asi tak až moc ne jako o tu práci. Já se musím za to postavit unikátně a je to prostě práce, kterou lidé opravdu potřebují, takže já si myslím, že to je ta práce, ta energie, je to přece jenom o té pravdě, o tom srdci, je to naplno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ido, vy jste diplomat, protože kdybyste vy zrovna nezaložila workschopy, tak bez vás by ta práce nebyla. Mimochodem vystudovala jste hru na violoncello. Ještě si na něj najdete čas?

Host (Ida Kelarová): Představte si, že je to hrozně smutné, ale ne, protože dneska už vlastně jsem víc organizátorka. Kdybych měla chvilku času, tak na to čelo už nesáhnu, protože už nemám na to sílu, energii a je to smutné, protože ten nástroj hudební je opravdu krásný. Přiznávám se, že, jak se říká, pověsila jsem ho na hřebík.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ten čas s vámi moc rychle uběhl. Děkujeme, že jste i v tom svém nabytém programu našla volnou půlhodinku na pořad Dva na jednoho. Přejeme hodně úspěchů a radosti z muziky. Naším hostem byla zpěvačka Ida Kelarová. Ať se daří, mějte se hezky, na shledanou.

Host (Ida Kelarová): Děkuji, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme také vám za pozornost při poslechu Radiožurnálu. Vladimír Kroc a Naděžda Hávová přejí pěkně strávený den s Českým rozhlasem.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.